Jaké to je nahlédnout do mysli stalkera?

Krátká novela od japonské autorky Nacuko Imamura na pouhých 144 stránkách zaznamenává velmi zajímavý příběh z pohledu stalkerky. Současně je vyobrazena i problematika japonské společnosti, týkající se zejména nezaměstnanosti, sociální problémy či špatné mezilidské vztahy.

Prostřednictvím ženy ve žlutém svetru, jak si říká samotná vypravěčka, sledujeme příběh osaměle působící ženy ve fialové sukni. Obě v knize mají svá jména, ta ale vypravěčka, paní Gondoóvá, zásadně nepoužívá - Majuko Hinoóvá je pro ni vždy jen "žena ve fialové sukni".

Stalkerka si tuto ženu vyhlédne v parčíku, kde Majuko sedá stále na tu samou lavičku a svačí krémovou rolku. Zpočátku se zdá ono sledování jako zdánlivě neškodné. Paní Gondóová se snaží ženu ve fialové sukni popsat nebo ji přirovnat k ženám, které zná ze své minulosti. Ovšem po pár stránkách si uvědomíme, že její pozorování je až fanatické.

Žena ve fialové sukni je pro své okolí něco jako "celebrita". Vyznačuje se schopností dokonale se vyhýbat lidem na ulici a děti, kteří si hrají v parku, dokonce vymyslely hru - ten, kdo prohraje "kámen, nůžky, papír", se musí jít ženy ve fialové sukni dotknout.

S postupem času sledujeme, jak vypravěčka zasahuje do života Majuko víc a víc. Zatímco na začátku se žena ve fialové sukni jeví jako ta "podivnější" - potýká se s nezaměstnaností, příliš o sebe nepečuje - a z myšlenek a několika činů paní Gondóové nabýváme dojmu, že se jí snaží pomoci a stát se její přítelkyní, v průběhu příběhu se karta obrací. Majuko se mění v přátelskou a pokornou ženu s touhou pracovat a zapadnout do kolektivu, zatímco paní Gondóová zabředává hlouběji do manipulací s ženiným životem. 

Paní Gondóová je ženou ve fialové sukni vyloženě posedlá. Vytvořila podrobný rozvrh o každém jejím kroku, věděla, kdy právě pracuje a kdy je zrovna nezaměstnaná, a sleduje ji při každém sezení na lavičce v parku. Když zjišťuje, že je Majuko nezaměstnaná déle než obvykle, dokonce jí na lavičce zanechává noviny s pracovními místy.

Žena ve fialové sukni nakonec najde místo v hotelu, kde pracuje i žena ve žlutém svetru. Zpočátku se zdá všechno v pořádku, ovšem postupem času se nebohá Majuko stává obětí špatných mezilidských vztahů, závisti a nespravedlnosti - na které má největší podíl právě žena ve žlutém svetru.

"Tentokrát to udělám s větší silou, zatnu jí nehty do špičky nosu, až jí poteče krev."

Kromě stalkingu se v novele Žena ve fialové sukni dá najít spousta dalších problematik soudobé japonské společnosti. Zmíněna byla už nezaměstnanost, závist či mezilidské vztahy, dále však můžeme nahlédnout do problémů s bydlením, finanční tísní, pracovní šikanou, života žen bez rodin či manipulací. Stalkeřin fanatismus sledovat a ovlivňovat život ženy ve fialové sukni vyúsťuje v podivný konec, který může čtenáře šokovat nebo znejistit, a je možné z něj vyvodit několik závěrů.

Pohled do vyšinuté mysli ženy ve žlutém svetru je mrazivý a děsivý. Celou dobu sledujeme dynamický vývoj - od stalkeřiných myšlenek a pokusů ženě ve fialové sukni pomoct přes překročení hranic osobní svobody až po vyústění k závisti, nespravedlnosti spáchané na Majuko a manipulaci s okolím.

Celá novela působí poněkud odtažitě. Ze životů obou hlavních hrdinek se dozvídáme jen střípky a co paní Gondóová nevidí, to v příběhu jakoby neexistuje. Vše je obestřeno hutnou a znepokojivou atmosférou a čtenář jen čeká, kdy mezi ženami dojde ke konfliktu.

Zajímavé je i použití barevné symboliky - zatímco přemíra žluté provokuje žárlivost, chamtivost či závist, fialová znázorňuje samotu a jistou pokoru. Ovšem je pozoruhodný i fakt, že i přes tyto rozdíly se žlutá a fialová vzájemně doplňují...

Navzdory veškeré šílenosti je příběh protkán lehkým humorem, kdy máte chuť se zasmát, pak si to ale k přihlédnutí ke vší té absurdnosti rozmyslíte.

Žena ve fialové sukni je zatím tím nejzajímavějším příběhem, který se mi v letošním roce dostal do rukou. Je psán jednoduchým a čtivým jazykem, protkaný střípky jemného humoru, přesto obestřen tíživou atmosférou stalkingu, manipulátorství a téměř hmatatelnou závistí.

K pochopení japonské kultury nám pomáhá soupis na konci knihy - osobně souhlasím s názorem, že by bylo přehlednější  a pro čtenáře jednodušší, kdyby to bylo provedeno formou poznámek pod čarou.