Zákon Azylu od české autorky Lucie Lukačovičové nabízí skvělou mystickou a okultní výpravu nejen po pražských uličkách, ale na chvilku nás zavede až do daleké Argentiny. Právě ono mezikulturní propojení různých mytologií, strašidel či cizojazyčné mluvy vám nedovolí od knihy odtrhnout zrak.

Pevně doufám, že se s hrdiny tohoto (pro mě) krátkého, ale slušně našlapaného románu a tajným Azylem nesetkáváme naposledy, protože já se jednoduše zamilovala.

Zákon Azylu (L. Lukačovičová)

Benedikt se rozhodl být lovcem monster na volné noze z jednoduchého důvodu – s Azylem, nadnárodní tajnou společností chránící lidi před nadpřirozenými příšerami, se rozcházel v několika názorech. Například v tom, že ne všechna monstra jsou zlá a zaslouží si zmizet z povrchu zemského.

V lovu příšer mu pomáhá lehce výstřední duch Gabriel a po jedné z akcí se k nim přidá golemka Yissl. Ta se objevuje právě včas – v Praze někdo začal napadat nadpřirozené bytosti. Společně se pak, i s Benediktovým bratrem Teodorem, který je ovšem členem onoho zpochybněného společenství lovců, snaží tuto záhadu vyřešit.

Jaká dobrodružství potkají Benedikta a jeho prazvláštní tým na cestě za odhalením, jistě překvapí i je samotné...

"Jsem kus hlíny, pane. Čeho by se kus hlíny bál?"

(Yissl, str. 56)

Zákon Azylu kromě lákavé obálky hrající v tónech plamenů nabízí zajímavou směsici hned několika (sub)žánrů. Kromě fantasy a urban fantasy se tu objevuje mytologie, detektivní zápletka, (zejména rodinné) drama a lehce hororové scénky. Společně s množstvím okultních a náboženských prvků či mýtických postav z několika kultur, tedy nejen té pražské, tato útlá kniha poskytuje opravdu jedinečný čtenářský požitek.

Budete se bavit, budete se smát, budete chtít vědět víc a rozhodně se budete kochat veškerou tou nápaditostí, kterou kniha oplývá snad na každé stránce. Protože tohle se četlo opravdu skvěle.

V Zákonu Azylu můžeme mimo jiné narazit na několik zajímavých akčních scén a střetů s monstry z různých koutů světa. Kromě golemky, hořícího spřežení, vodníka a jiných strašidel z Prahy zde nalezneme dybbuky, kečuánské supaye, zlé světlo Luz Mala a mnoho dalších. Po notné dávce neznámých monster jen dychtíte dozvědět se o nich víc, poznat další a prostě a jednoduše nebudete schopni se odtrhnout.

Z toho kulturního a folklorního mixu jsem, pravda, byla zpočátku rozpačitá – respektive jsem se "bála", jak si s tím autorka poradí – výsledek mě ale příjemně překvapil. Lucie Lukačovičová si s veškerými reáliemi poradila hravě a hlavně uvěřitelně. Při čtení jsem měla pocit, že na nic nezapomněla, ať už se jednalo o vícejazyčnost nebo historická či náboženská fakta.

"Slivovička značka Bílá hůl mě neláká. Kdo ví, co je to za utrejch," ohradil se duch. "Ale třeba bych tě mohl posednout..."
"Ne, nemohl. To je blbý i jako vtip," odsekl lovec.

(str. 60)

Začátek odehrávající se v Praze byl rozhodně poutavý, obzvlášť seznámení se se zdejšími strašidly a mýty pražských uliček - až se mi naše stověžaté město nechtělo opouštět. Přesun do Argentiny ale nakonec nepůsobil tak křečovitě, jak jsem si myslela – propojení nakonec dávalo svým způsobem smysl a rozhodně nepůsobilo jako ledabyle slepený mišmaš.

Příběh jako takový svižně plyne, nezadrhává se a není tak jednoduchý, jak se zprvu zdá. Vše se v podstatě odehrává kolem hlavního hrdiny a jeho výpravy, ať už jde o samotný děj, nebo o odhalování rodinných dramat. Nechybí ani milostná scéna nebo detektivní zápletka – ta však přináší první "ale".

Čtenář motiv hlavního záporáka v podstatě nemá šanci uhádnout, příběh totiž neposkytuje žádná skrytá vodítka – dozví se jej vlastně až ke konci. Na jednu stranu to má své kouzlo, nutí to číst dál a ve čtenáři to probouzí touhu dozvědět se, za čím se hrdinové vlastně honí. Na stranu druhou mi ten motiv nepřišel... uvěřitelný. Stejně tak přechod z akční fantasy k řešení rodinných dramat mě příliš nepřesvědčil.

"Není žádný bůh a už vůbec žádný milosrdný bůh. Vesmír je nekonečný, prázdný a nikdo tě neuslyší plakat."

(Benedikt, str. 88)

Co se týká postav, většina z nich působí sympaticky. Yissl (moje oblíbenkyně) je poslušnou a nadmíru ochotnou golemkou, která klame jak tělem, tak vystupováním – jakmile však dojde na nejhorší, svou sílou a urputností předčí nejedno monstrum. Gabriel, lehce sarkastický a velice jízlivý duch, se skvěle doplňuje s věčně přemýšlivým Benediktem, jejich slovní přestřelky mě neskutečně bavily. Oproti tomu Benův bratr Teodor se raději vrhal do nebezpečí po hlavě – a na rozdíl od bratra zůstal věrný filozofii Azylu.

Velkým plusem je, že postavy nejsou bezchybnými "dokonalými" charaktery, díky čemuž působí uvěřitelněji. Jen mě po dočtení trochu mrzelo, že jsem se nedozvěděla víc o vedlejších postavách, představitelé Azylu mi totiž přišli – i navzdory Benediktově nelibosti vůči tomuto společenství – sympatičtí a ráda bych se o nich dozvěděla více.

"Musíš pokračovat dopředu, i když nevidíš světlo. Pokud tohle nedokážeš, tak teprve potom nejsi dost dobrá na lovce."

(Tien, str. 113)

Suma sumárum, Zákon Azylu je skvělou (jedno až dvou) víkendovou jednohubkou. Příběh je psán pěknou čtivou češtinou, vyprávění nedrhne a plyne svižným tempem. Zbytečně neodbočuje a točí se okolo Benedikta a jeho výpravy. Největší plus má rozhodně autorčina práce s veškerými reáliemi, což na první pohled "obyčejné" urban fantasy staví hned o několik latěk výš.

Zákon Azylu doporučuji všem, kteří si libují ve fantaskních příbězích plných akce i humoru, baví je mytologie a rádi se dozví nové legendy jak z našich krajů, tak z těch exotických. Osobně si dokážu představit celou sérii o Azylu plném lovců monster a Benediktovi a jeho prazvláštním týmu – přijde mi škoda nevyužít takového nápadu na jednu jedinou knížku.