Příběh plný mladých dam, lásky, lží i náboženských vyznavačů

S knihami od americké spisovatelky Richelle Mead jsem se setkala už jako náctiletá. Jako spousta mých vrstevnic jsem propadla kouzlu fantasy sérií pro dospívající dívky Vampýrské akademie a Sukuba, které dodnes považuji za jedny z nejlepších YA příběhů. I to bylo důvodem, proč jsem sáhla po Třpytném dvoru, který sice není fantasy, nicméně něco "meadovského" si přece jen ponechal - skvělou čtivost.

Elizabeth Whitmorová, mladá hraběnka z Rothfordu, sice pochází ze známého a vznešeného rodu, nicméně její rodina trpí finančními problémy a dívka je tak nucena do sňatku bez lásky se svým bratrancem. Jenže tohle není život, po kterém by toužila - a to i přes skutečnost, že se s vidinou manželství bez lásky smířila.

Elizabeth by se ráda stala svobodnou ženou, která může rozhodovat sama za sebe. Tato možnost se jí naskytne záhy. V městě se nečekaně objeví pohledný mladík Cedric Thorn, jenž nabízí nový život hraběnčině služebné, mladičké Adeleide. Ta se má stát jednou z dívek Třpytného dvora, jehož adeptky se po roce vydávají do Nového světa, aby zde našly zabezpečeného manžela. Jenže Adeleide po této zkušenosti netouží - nejraději by se vrátila do svého rodného kraje. Hraběnka ji tam posílá a sama přebírá dívčinu identitu a do Třpytného dvora odjíždí jako obyčejná služka.

A protože je Třpytný dvůr pro chudé a prosté dívky, které převychovává v pravé dámy způsobilé ke sňatku s bohatým mužem, Elizabeth musí zapomenout vše, co se ve svém vyšším společenském postavení naučila a stát se skromnou dívkou.

Před Cedricem však svou pravou totožnost skrýt nedokáže, neboť si její tvář zapamatoval. "Adeleide" však není jediná, kdo něco skrývá - ukáže se, že i Cedric ukrývá nebezpečné tajemství...

"Takhle jsem se rozhodla, už když jsem dávala svůj plán dohromady. Nechala jsem Adu zmizet a dostala jsem od ní slib, že se o ničem ani nezmíní, lidé z Třpytného dvora si však měli myslet, že mají tu správnou dívku."

Třpytný dvůr je na rozdíl od předchozích sérií autorky prost od fantaskních prvků - nenajdete zde žádné Moroje, Strigoje, sukuby či jiná nadpřirozená stvoření. Zato zde naleznete nový svět, nemálo podobný tomu našemu skutečnému. Richelle Mead se zde opírá o reálné problematiky, které se týkají jak nás, tak lidí v historii.

Například Nový svět, zde nazvaný Adorie, je znatelně inspirovaný kolonizací Ameriky. Nechybí osídlování nezmapovaných území, problémy s původními obyvateli, náboženská problematika... zmíněno je například i rýžování zlata a nechybí ani piráti.

Autorka dále poukazuje na útlak menšin či ženskou touhu po svobodě - se všemi těmito problémy se seznamujeme prostřednictvím hlavní hrdinky, hraběnky, která touží po tom být svobodná a oproštěná od nepříznivých povinností ženy vyšší společnosti.

"Jsem lepší než tihle lidé, říkala jsem si. Ne díky svému původu, ale díky svému charakteru." 

Začátek knihy mě velice bavil. Seznámení s Elizabeth, poté Adeleide, proběhlo hladce, čtenář měl šanci si ji zamilovat snad od první stránky. Její začleňování se mezi chudé dívky bylo úsměvné a vcelku reálně popsané - přesto se s tím i navzdory svému šlechtickému původu poprala celkem dobře.

Myšlenka Třpytného dvora byla vcelku zajímavá - prostičké dívky se převychovávaly v dámy, učily se chovat ve společnosti, nosily bohaté róby, dokonce skládaly zkoušky... a to vše jen proto, aby se mohly vdát za zámožného cizince, který za ně dokonce zaplatí, a najít domov v Adorii, Novém světě daleko od jejich domovů.

Trochu se mi ta myšlenka kupování mladých dívek, jako by byly nějaké "zboží", příčila, nicméně Třpytný dvůr skvěle reflektoval historické - a v některých kulturách stále přetrvávající - sňatky pro peníze. I z toho důvodu jsem fandila Adeleide a Cedricovi, kteří tuto vizi rozbourali.

Nadšení z příběhu mi vydrželo zhruba dvě třetiny. Jakmile se příběh přesunul z prostředí Třpytného dvora, náhle začal působit překombinovaně a hekticky. Zvratů bylo najednou moc a rozhodně bych se nezlobila, kdyby ta poslední třetina byla zkrácená a oproštěna od některých pasáží. Najednou jsem se totiž nudila a toužila po konci - mé čtení se tak prodloužilo. Zatímco jsem polovinu knihy měla přečteno během pár dní, s druhou půlkou jsem se potýkala déle jak týden.

"Nemůžu tvrdit, že jsem jeho polibek ani trochu nečekala. A už vůbec nemůžu tvrdit, že jsem ho nechtěla."

Co se týká postav, hlavní hrdinka, Elizabeth/Adeleide, sice už od začátku působí jako vyrovnaná a cílevědomá dívka, nicméně až Třpytný dvůr a následný život v chudobě ji zformují v silnou a odolnou ženu, která je pro lásku schopná udělat cokoliv.

Silnější charakterové rysy jí však přece jen chybí - i přes to, že si prošla mnoha zvraty a společenskými vrstvami, stále působila poněkud... jednotvárně. To samé se dá říct i o Cedricovi. Líbil se mi, ale příliš mě neochromil.

Oproti tomu vedlejší postavy byly velmi zajímavé. Adeleide se na své cestě za svobodou setkala s mnoha pozoruhodnými lidmi - její přítelkyně Mira a Tamsin rozhodně nebyly nudné. To samé platí o tajemném Warrenovi, budoucím guvernérovi, a jeho matce.

Milostná linka Adeleide-Cedric nebyla překvapující, nicméně bylo zajímavé sledovat její vývoj. Fandila jsem jim od samotného začátku až do konce, kde se potýkali s mnohými nástrahami a nepřízněmi osudu. Lichotilo mi, že příběh byl oproštěn od klasického milostného trojúhelníku - jistě, o Adeleide sice prahli i jiní muži, nicméně její náklonnost byla jasná a jednosměrná.

"Vezmu tě za ruku a ulehnu s tebou v háji, za svitu měsíce. Na zelené zemi počnu s tebou nový život. Budu ti kráčet po boku, dokud bude slunce každé ráno vycházet."

Třpytný dvůr hodnotím jako lehký nadprůměr. Byla to spíše oddechová a nenáročná četba plná lží, lásky, společenských hodnot, neochuzená o množství akce a zvratů... zpočátku velmi poutavá a čtivá, ke konci už méně.

Za mě je to slabší jak předchozí série (Vampýrská akademie a Sukuba), které jsem si zamilovala, nicméně i tak jsem vcelku zvědavá na další díly.