Říká se, že druhé díly za moc nestojí. V případě Těch předurčených 2 to rozhodně neplatí. Jestli jednička byla skvělá, tak dvojka je ještě o laťku výš.

Ti předurčení 2 (N. Wolfová)

Tiše a jejímu otci se život převrátí naruby v okamžiku, kdy zachrání Rauda, samotného krále Spojených Království. Díky svému činu získávají půdu a zakládají pohanskou osadu na území křesťanů. I když to mnohé ulehčuje, osud dospívající Tišu neustále zkouší a hází jí klacky pod nohy - čímž z ní ale činí velmi silnou, sebevědomou ženu.

Zatímco Tiša bojuje o lepší život pro svůj lid, pochodně v Barevném údolí se potýkají sami se sebou - místo klidu a míru se mezi nimi probouzí sváry. A Živa, tedy nové Jaro, místo toho, aby přijala své poslání, vrací se stále ke svému starému životu, což nesváry mezi pochodněmi ještě o něco prohloubuje...

"Protože vědění je zbraň sinější než luky a šípy."

(Tiša, str. 55)

Pokračování magické série o pohanech ve světě křesťanů, pochodních, které přírodě udávají řád, či tajemném Stvořiteli, o němž netušíte, co si máte myslet, slibuje notnou dávku akce, lásky i zamyšlení se nad životem.

Při čtení zjišťujete, že ne každý člověk je jen dobrý nebo jenom zlý, poznáváte odvrácené i nečekané stránky hrdinů, zamýšlíte se nad skrytými moudry a přemýšlíte, zda byste dokázali žít v krutém období středověku. Životy hrdinů jsou protkané všemožnými strastmi, lovy, válkami, smrtí i každodenním bojem o svobodu.

Podobně jako první díl je dvojka Předurčených plná mouder k zamyšlení, situací, z nichž vás zamrazí, zvratů, které překvapí, či hlubokých myšlenek, jež si zapíšete, abyste je nezapomněli. To vše je obklopené středověkou atmosférou krutého života a kouzelnou přírodou Barevného údolí. Zatímco v prvním díle bylo toto místo snové, čarovné a magické, v pokračování sem proniká temnota a obavy z toho, co se bude dít dál.

"Vypadáš jinak, tvoje tělo nese známky jizev, ale přitom je krásnější než dřív."

(Raud, str. 79)

Vztahy mezi jednotlivými pochodněmi jsou velmi napnuté, což dodává příběhu na napínavosti. Opravdu za to může jen nové, nepřizpůsobivé Jaro? Není to přece jen v každém z nich, ta touha mít všechno a všechny kolem sebe dokonalé a povolné?

Právě touto ponurou atmosférou se kontrast mezi čarokrásným údolím a surovým lidským světem, který byl v jedničce velmi výrazný, poněkud stírá. Pochodně najednou získávají "lidštější" charaktery a i když rozhodně neztrácí na své magičnosti, čtenář je náhle vidí v jiném světle - realističtější a rozhodně ne neomylné.

"Jedinou překážkou v umění vládnout našimi schopnostmi je naše mysl."

(Zima, str. 115)

Co bych chtěla v druhém díle Předurčených vyzdvihnout, jsou jednoznačně charaktery - postavy se tu rozvíjí, od jedničky o dost prohloubily. Překvapují slovy i činy a rozhodně nejsou černobílé. Každá z nich má svá pro i proti. V jednu chvíli je milujete, v druhé proklínáte, pak je chápete a pak zase ne...

Dokonce i pochodně náhle vidím z jiné stránky. Jaro už nepůsobí tak "ufňukaně", najednou jí rozumíte, chápete ji a začínáte jí fandit. Léto oproti tomu dokonale reflektuje mou osobní představu léta jako postavy - krásná, ale namyšlená, rozporuplná, v jednu chvíli jsem jejímu kouzlu propadala, vzápětí nad ní kroutila očima...

I to, jak pohrdá mladičkým Jarem, jak ji neustále zkouší, hází klacky pod nohy... přesně to si myslím, že by léto jako člověk dělalo. Protože jaro ho přece okrádá o všechnu tu slávu - je příjemnější počasí a každý se na něj těší. Možná stejně jako na léto - jenže to v jeho nejvýraznějším rozpuku proklínáte a přejete si, aby už konečně skončilo.

Podzim se tu neobjevoval tak často jako v prvním díle, nicméně i jemu se dostalo prostoru k tomu, aby vyjádřil svou nedokonalost. A Zima... ach, Zima. Moudrá, mrazivá Zima. Jak jen to s ní dopadne?

Nejtajemnější postavou je pro mě rozhodně Stvořitel a nejvíc jsem si oblíbila Tišu. Stala se z ní silná, sebevědomá žena milující děti a snažící se ochránit svůj lid. Je zásadová, vlídná, zároveň tvrdá a oprýskaná životem. Není jí co závidět, přesto neztrácí hlavu a dělá vše pro to, aby její lidé byli spokojení i na nepřátelském území.

Jen čas může zhojit rány, a to i ty, které se zdají nezhojitelné."

(Zima, str. 127)

Oproti dílu prvnímu je druhý o něco akčnější a temnější, rozhodně více dynamický a překvapivý. Mnohé situace šokují či znechucují, představují nám tu surovější, strastiplnou stránku života - zároveň nám ukazují, že můžeme být vděční za to, v jakém "bohatství" teď žijeme nebo jaké svobody se nám dostává.

Postavy dostaly nový spád, pochodně působí méně magicky a více lidsky - chybují, zlobí se i se předvádí. Atmosféra houstne a a ústí k otevřenému, rozhodně napínavému konci. Já už jsem na další díl napnutá jako kšandy.

I přese všechnu nabytou ponurost si autorka ponechala poetičnost svého vyprávění a snahu prohloubit příběh o hlubší myšlenky - děkuji!

Ti předurčení 2 umně pokračují ve vysoce nastavené laťce prvního dílu a za mě ji ještě o něco převýšili. Rozhodně doporučuji, protože Předurčení si zapadnout nezaslouží. Jedná se skutečně o originální a překrásný příběh, z něhož si neodnesete jen pocit skvělého čtenářského zážitku, ale také hlavu plnou úvah nad životem, které vás jen tak neopustí...