Příběh o matce, která ztratila svou dceru, a dívce, jež se musí vypořádat s osudem dítěte přírody

K Těm předurčeným jsem se dostala v rámci knižní štafety od samotné autorky, Nikol Wolfové. Zpočátku jsem byla rozpačitá, zejména kvůli neobvyklé, na první pohled naprosto obyčejné obálce. Po začtení se do příběhu, který mě ve finále velmi příjemně překvapil, jsem však barevné provedení pochopila a do knihy se zcela jednoduše zamilovala.

Živin útěk před krutým životem v osadě do lesa se jí stává osudným - nachází ji tajemná dívka, která ji dovede do Barevného údolí, daleko od jejího předchozího života. Zde Živa zjišťuje, že zdaleka není tak obyčejná, jak si celou dobu myslela - je jedním z dětí přírody. Je Jarem. A i přes to, že její nová cesta, kdy musí navázat nejen se svými dušemi i s přírodou, se jeví jako dobrodružství plné kouzel, Živa se s tím vším nedokáže vyrovnat - až příliš smutní po své milované matce.

Živino zmizení se stává osudným i několika dalším lidem, obzvlášť její matce Mladě. Zatímco Živa se snaží naučit žít s novou nelehkou úlohou v místě daleko od domova a od matky, Mlada ze ztráty dcery doslova šílí - a snaží se vyrovnat s její smrtí.

"Spálená a vyprahlá země pukla. Z jejích trhlin se ronily slzy."

(str. 13)

Ti předurčení jsou na první pohled velmi útlou knížečkou, která je ovšem plná velmi moudrých myšlenek a zajímavých zamyšlení se nad přírodou, životem i smrtí, lidskosti či náboženské rozdílnosti. Se svou poetičností a zajímavým příběhem se zařadili mezi ty nejkrásnější české knihy, které jsem letos přečetla.

Samotný příběh je kouzelný a drsný zároveň. Zatímco v Živině lince se seznamujeme s magickým Barevným údolím a jeho obyvateli, tedy Létem, Podzimem a Zimou, Mladina linka vypráví o krutém životě v lidské osadě, kde je velmi vyhrocena náboženská situace - pohanští bohové jsou zatracováni, krvavé rituály nejsou ničím výjimečným, věří se na čarodějnice apod.

Právě tento kontrast mezi kouzelným a přívětivým Barevným údolím a krutým, nábožensky rozpoloženým světem je dechberoucí. Čtenář se při čtení dostává z jednoho emocionálního rozpoložení do druhého - chvíli se rozplývá nad krásným světem plným barev, kouzel a přírody, po chvíli ho šokuje lidská krutost či bezmoc. Ač jsou popisy v knížce velmi stručné, emoce prýští snad z každé stránky.

"Pamatuj si, že legendy tvoří paměť, ať lidská, nebo ta naše. Mysl stárne a vybírá si vzpomínky, které si chce pamatovat. A ty, které si pamatovat nechce, buď zapomene, nebo je přetvoří."

(str. 21-22)

Postavy jsou každá jiná - není pochyb, že si s nimi autorka vyhrála a každé vdechla vlastní osobitý charakter. Tu a tam se jejich příběhy prolínají do děje, neboť se často mění vyprávěcí linky - většinou se jedná o pohledy Živy a Mlady, občas je ale prostoupí někdo z vedlejších postav. Rozhodně to není na škodu, knížce to dodává na dynamičnosti a zajímavosti.

Co se týká postav, Mlada ve mně vyvolávala rozporuplné pocity. V jednu chvíli jsem ji litoval, chápala, rozuměla jejím lehce šíleným výkyvům, posléze mě šokovala některá její rozhodnutí a litovala jsem zlé, které potrestala.

K Živě jsem si cestu ještě nenašla (doufám, že se to v dalších dílech zlepší, nepřijde mi jako zavrženíhodná postava), občas mi přišla "ufňukaná", i když se to na druhou stranu dalo pochopit.

Mou nejoblíbenější postavou se stal Podzim - mírumilovný a spravedlivý syn přírody - a nejneoblíbenější Léto. Přitom toto roční období mám ze všech nejraději, v Předurčených je z něj ale ukřivděná dívka, jíž nevidíte do hlavy a jen přemýšlíte, proč je vlastně taková.

"Raději zemřít než zažít strašná muka vnitřních strachů."

(str. 55)

Ději samotnému bych nevytkla nic. Jedná se o originální příběh bez zajetých fantasy klišé, jako jsou draci, elfové apod., obohacen o lásku a souznění k přírodě. Z mého pohledu by knize však prospěla lepší stylistika, obzvlášť co se týká opakování slov či lepšího slovosledu. Jedná se sice jen o drobnosti, kterých si většina čtenářů nevšimne, nicméně pozornějšímu oku to jistě neunikne.

Ti předurčení jsou milým, leč velmi drsným příběhem, který je až na drobné nedostatky psaný krásným poetickým jazykem, který mně osobně v současné literatuře chybí. Za to autorce vřele děkuji, neboť mé literární srdce při čtení doslova plesalo a užívalo si každičký řádek.

"Nejkrásnější a nejpřirozenější věci pochází z nás, z našich duší."

(str. 111)

Jak už jsem zmínila výše, tato útlá knížečka plná lásky i nenávisti, života i smrti, všelijakých mouder či filosofických zamyšlení se řadí mezi ty nejkrásnější a nejoriginálněji pojaté fantasy příběhy, které se mi v poslední době dostaly pod ruce.

Předurčené rozhodně doporučuji všem příznivcům slovanské fantasy či kouzel a přírodní magie, i těm, kteří si chtějí přečíst knihu psanou v pěkném, poetickém jazyce. Ti předurčení si totiž rozhodně nezaslouží zapadnout.