Další soutěžní povídkou, která se neumístila, jsou "Stíny zimního večera". V roce 2020 jsem ji zaslala do literární soutěže s názvem Dlouhé zimní večery, kterou pořádalo Nakladatelství BRK.

U Dlouhých zimních večerů jsem se zúčastnila se dvěma povídkami. Druhá z nich, s názvem "Jak vzniká tma", byla vybrána mezi 24 nejlepších mikropovídek, které byly knižně publikovány v Adventním kalendáři povídek na dlouhé zimní večery.

Tuto publikaci je možné zakoupit zde.

Anotace

Inspirace je pojmem, který jistě zná každý spisovatel. A každý také ví, že její nedostatek a tvůrčí blok dokáží autora pěkně potrápit. Ovšem múza se může vrátit kdykoliv a jakkoliv nečekaně - například při pohledu z okna při dlouhém zimním večeru...

Žánr: mikropovídka
Soutěžní téma: Dlouhé zimní večery
Rozsah: 2,5 normostrany

Stíny zimního večera

Sedím na vytápěném vnitřním parapetu zamlženého okna a zamyšleně hledím ven. Vzduchem se nese příjemná vůně skořice a svařeného vína. Chlad z mých rukou pomalu mizí díky velkému hrnku plného horké čokolády s dokonale vyšlehanou sněhobílou peřinkou posypanou voňavým kořením. Levá noha si téměř nepostřehnutelně podupává v rytmu amerických vánočních koled a mé myšlenky se ztrácí v ruchu rodinného žvatlání a veselí nad přípravami štědrovečerní večeře. Přesto jsem po nějaké době schopna hluk a dětský smích z hlavy vypudit a dál nasávat onu "kouzelnou" atmosféru dlouhého zimního večera vybarvujícího se za chladivým sklem.

Pořádný sníh nenapadl už několik let. Chybí mi. Milovala jsem pozorování poletujících vloček rozličných tvarů, které se za oknem honily v poryvu větru. Sem tam jsem v podvečer nepozorovaně vyklouzla ven a chytala ty ledové krystalky do dlaní či do úst. Přišla jsem si bláznivě.

Teď jen sleduji, jak temný plášť brzkého večera přikrývá podivně šedou a chudou krajinu. Měsíční srp je zahalen hustými mračny, která jen tu a tam neochotně dovolí osamělým hvězdám nahlédnout na svět. Moje nálada je stejně ponurá jako zimní obloha a inspirace, na kterou tak dlouho čekám, se stále ukrývá kdesi v nedohlednu. Múza mi začátkem podzimu řekla "Sbohem!" a ještě se nevrátila. Zanechala za sebou jen hořkou pachuť lenosti a vlastního nezdaru.

Povzdechnu si. Usrknu několik sladkých doušků lahodného nápoje, jehož příjemné teplo se pomalu roztéká až do konečků prstů, pak odkládám plecháček stranou. Místo toho se chumlám do chlupaté deky s motivem soba Rudolfa, kde se v místech jeho nosu pohupuje již několikrát přišívaná červená bambule, a popadám tlustý zápisník. Otevírám jej na první stránce, která však čítá jen pár nahodilých slov a spoustu škrtanců. Zbytek bloku je prázdný. Stejně jako moje hlava.

Nevzdávám to. Opět stáčím svůj zrak k tmavnoucímu reliéfu ukrytého pod rouškou zimního večera a kochám se onou melancholií, která je cítit v každém jeho zákoutí. Nevšímám si dětského chichotání ani posměšných poznámek dospělých.

Vždy mě považovali tak trochu za podivína. Neměla jsem jim to za zlé - sama jsem se tak často cítila. Lidem jsem se většinu času stranila, dokonce i v rámci rodinného kruhu. Raději jsem žila imaginární život ve své Snové říši a nepříliš holdovala tomu reálnému. "Jednou skončíš v blázinci," říkávali mi a vrtěli nad mým věčným zasněním hlavou. V odpověď jsem jen pokrčila rameny a dál se, bez jediného slova, věnovala vytváření vlastního světa.

V dáli se rozmrkávají první světla vzdálených obydlí a nepatrně narušují ponurou temnotu časné zimy. Za nějakou dobu tvoří svítidla dlouhou, lehce nepravidelnou linii. Trochu připomínají blikající osvětlení vánočních stromků. Tmavé mezery mezi jednotlivými rozsvícenými domy vyvolávají dojem protáhlých stínů, jejichž neviditelné pařáty se pomalým tempem sunou směrem ke mně.

Stíny.

Příliš obyčejné slovo, a přece si ho poznamenám. Chvíli na něj zírám, má představivost se však konečně dává do pohybu - stejně jako temná místa mezi staveními. Zničehonic se ony stíny na zemi vlní jako klubko rozzuřených hadů. Syčí na sebe, bojují mezi sebou. Některé z nich počínají měnit svůj tvar. Vidím černé jezdce na koních, jak pronásledují neznámé prchající bytosti.

Konečně mé pero tančí na linkách papíru a udržuje konstantní tempo polky.

"O čem píšeš?" přistupuje ke mně vysoký tmavovlasý muž s neoholenou tváří. Zaujatě mi pohlíží přes rameno a zvědavě nakukuje do chaotických poznámek.

"Támhle o těch stínech," mávám ledabyle rukou k oknu. Nepřestávám psát. Muž pozvedá jedno obočí a snaží se v temné, zhola nezajímavé krajině zahlédnout, o čem to mluvím. Je mi jasné, co vidí: pár vzdálených světel nedaleké vesnice narušující jednolitost večerního moře přiváté tmy. Žádné stíny. Jen černo.

"Jsi divná," přebíhá mu po tváři vřelý úsměv. Náhle se sklání, aby mě jemně políbil na rty. "Díky tomu tě miluju," šeptá a mé svěšené koutky mu odpovídají potěšeným pousmáním. Pohladí mě po tváři a odchází. Milosrdně mě nechává o samotě jen ve společnosti přicházející inspirace a navrátivší múzy.

Zasněně se vracím pohledu z okna a oddávám se vlastním představám. Přísahám, že vidím padat vločku. Jediná a opuštěná se vznáší v onom bezvětrném podvečeru a hrdinně padá k nepřívětivé zemi. Tolik připomíná budoucí hrdinku mého příběhu. Osamělou válečnici, kterou pronásledují stíny minulosti a temní rytíři na černých koních.

Pero dál tančí v rytmu polky, myšlenky se radují z přílivu inspirace. A já? Já konečně píšu.