Řekněte mi, paní Marie, proč nás zabíjíte?

Část první: Obyčejná fobie obyčejné učitelky

Marie Svobodová, učitelka ve středním věku, běhá s vysavačem po starém rodinném domě, který zdědila po matce. Na rukou má nasazené rukavice, v očích hrůzu a vztek.

"Ti odporní šmejdi jsou snad všude," zlobí se, když hučící hubicí projíždí kuchyňské rohy.

"Ty ses na to ale vyzbrojila," trousí Petr, její manžel. Jako každou neděli sedí v kuchyni u rozložených, týden starých novin, popíjí kávu a kouří jednu cigaretu za druhou. "Jsou to jenom pavouci."

"Prý jenom pavouci," huhlá Marie, zatímco se odvážně vrhá na další, obyčejným okem nepostřehnutelnou pavučinu. Jenže ona vidí pavučiny i tam, kde skutečně nejsou. "Podívej se na ten svinčík, co tu nadělají. No dělej, koukni se!" mává vysavačem ve vzduchu.

"Jo jo, vidim," dostává se jí laxní odpovědi. "Na jeden roh jsi ale zapomněla."

"Na který?!"

"Na támhleten," ukáže Petr kamsi do prostoru, aniž by pozvedl pohled od sportovní rubriky.

"Děkuji za pomoc," vrčí jeho žena a pro jistotu vezme všechny kouty ještě jednou.

Marie se vysáváním pavoučích sítí mučí každý boží den. Jen z pomyšlení, že po jejím domě běhají ti osminozí členovci, jí vstávají vlasy hrůzou. U tohoto až maniackého uklízení často vzpomíná na moment, kdy začala trpět arachnofobií. Do onoho okamžiku před třiceti lety se totiž nebála je vzít do ruky a odnést ven, do bezpečí před násadou, s níž na ně útočila její matka.

***

Malé Marušce bylo sotva třináct let. Seděla na posteli u sebe v pokoji a dočítala Neználkovy příhody. Z hlubokého soustředění ji dokázal vytrhnout až ruch vycházející z obývacího pokoje. Zaslechla matčin hlas, o oktávu vyšší, než na jaký u ní byla zvyklá.

"Říkám ti, zabij ho!" pištěla, zřejmě na otce.

Marušce se na okamžik zatajil dech. Netušila, koho měl táta zabít, ale když obývák opouštěla, byl tam s nimi její mladší bratříček. Snad maminka nechce, aby ho tatínek zabil?! strachovala se. Neochotně zaklapla knížku jen pár stránek u konce a nastražila uši.

"Marto, uklidni se," chlácholil mámu táta. "Prostě ho jen chytím a odnesu ho pryč."

Děvčátko zaslechlo jakési plácnutí, pak tatínek hlasitě zaklel.

"Chyť ho, chyť ho!" vřeštěla máma.

"Vždyť já se snažím!"

"Romane, já tě prosím. Prostě toho netvora zabij!"

Maruška vyskočila na nohy. Dětská fantazie a vcelku slušná představivost získaná každodenním čtením jí v hlavě vytvářela různé scénáře, jeden nepravděpodobnější než druhý. Bála se o bratra, strachovala se, že provedl něco tak hrozného, že se ho rodiče chtějí zbavit. Zatnula pěstičky, získala ztracenou odvahu a s vystrčenou hlavou rozrazila dveře.

Nechte mýho bratříčka na pokoji! chtělo se jí vykřiknout, svá slova však na poslední chvíli zadržela. Románek v místnosti nebyl. Zato oba rodiče komicky poskakovali u protější stěny. Matka skrývala tvář ve dlaních a s pištěním hopsala na místě, zatímco otec se zavařovačkou v ruce běhal za jakýmsi černým stínem, který mu stále unikal. Maruška zvědavě vkročila dovnitř, aby zjistila, co pobíhá po zdi. Když to uzřela, zarazila se. Srdíčko se jí na chvíli strachy zastavilo. Nikdy nic tak ohavného jaktěživ neviděla! Chlupatá osminohá potvora, která by se jí sotva vešla do dlaně, se snažila uniknout před nálety tátovy sklenice.

"Fuuuj," nakrčila nosánek, když se otci konečně podařilo toho chlupáče polapit. "Co to jé?!"

"To je jenom pokoutník," snažil se dcerku uklidnit táta, když si všiml jejího zděšení. "Úplně obyčejný, neškodný... hergot! Ten šmejd utekl!" Onen neškodný pokoutník mu vypadl ze zavařovačky přímo na koberec. Matka zase začala ječet jak na lesy a otec skákat snad dva metry vysoko ve snaze utéct před tou chlupatou zrůdičkou. Nakonec se mu podařilo pavouka přišlápnout a nadobro ho zbavit života. 

Jakmile Maruška uslyšela křupavý zvuk a následně uviděla černý, osminohý flek na podlaze, utekla zpět do svého pokoje. Zabouchla za sebou dveře, opřela se zády o zeď a ztěžka oddechovala. Slzy měla na krajíčku a tu ohavnou podívanou jen těžko dostávala z hlavy.

K Maruščině smůle se s pokoutníky, o nichž do toho okamžiku netušila, že vůbec existují, začala setkávat častěji. Narážela na ně ve spižírně, kam si chodila pro ovocný kompot, tu a tam jim bezmyšlenkovitě narazila do pavučin, které si vytvořili ve dveřích sklepa. Párkrát se jí usídlili i v pokojíčku.

Jedné noci, zhruba dva roky od onoho nešťastného setkání v obýváku, Marušku probudilo nepříjemné šimrání na tváři. Když se chtěla poškrábat, zjistila, že tam něco má. Sevřela to mezi prsty, rozsvítila lampičku a při pohledu na to, co jí pomalu zmíralo v ruce, ji málem trefil šlak. Od té chvíle se nedokázala dotknout ani obyčejného sekáče.

Dospělé Marii se podařilo svou fobii z pavouků proměnit v mánii. Každý den po práci, ještě než usedla k opravování písemných prací či přípravě na další vyučování, popadla vysavač a vysála snad každý kout, v němž by se mohl usídlit i ten nejmenší pavouček. Třikrát do týdne, dokonce i v těch nejkrutějších mrazech, v nichž (dle slov jejího naivního manžela) jen těžko mohli čeští pavouci přežít, chodila smetávat neexistující pavučiny z venkovní omítky.

Tohle maniactví se po narození dětí mnohonásobně zvýšilo, do té doby rohy Marie pouze vymetala. Jednou se však jeden z pavouků vysvobodil ze spárů štětin a zamířil si to po násadě rovnou k její ruce. Vidina, že takto ohavný tvor leze po roztomilých tvářičkách jejích dcerušek, ji náležitě vyděsila a nespolehlivé koště vyměnila za jistější vysavač.

Dlouhá léta si Petr Svoboda dělal z manželčiny posedlosti legraci. Říkal jí "šílená vymetačka", občas nakreslil tužkou pavouky na zeď, aby ji vyděsil, nebo chytil sekáče do skleničky a nechal ho na verandě. Když si ale všiml, že se Mariin strach a následná mánie několikrát denně vysávat kouty jen stupňoval, raději se svými vtípky přestal. Jen nechápavě kroutil hlavou a nehlasně ji posílal na léčení. Po dvaceti letech manželství to přestal, až na občasné popichování, řešit úplně.

***

"Minule se Běta ptala, jestli nechceš chodit vysávat pavouky i k ní," říká Petr v okamžiku, kdy se jeho žena přemisťuje s vysavačem do vedlejší místnosti.

"Proč?" ve dveřích se objevuje Mariina dychtivá tvář. "Má jich tam hodně? Jestli chce, mohla bych o víkendu..."

"Dělal jsem si srandu," mračí se pan Svoboda poněkud dotčeně, že se jeho vtip nesetkal s pochopením. "To tě to po těch letech pořád baví? Vždyť se sem pavouci už bojí jen nakouknout!"

"Ale prosím tě," mávne Marie rukou a znovu zapíná svůj vražedný nástroj. Petr pronáší svou obvyklou poznámku o terapii a opět se začítá do denního tisku. 

Marii na jejím psychotickém vysávání veškerých domovních koutů, škvír a záhybů, vnitřních i vnějších, nepřijde nic zvláštního. Bere to jako svou denní rutinu, kdy přijde z práce, popadne vysavač a zbaví se sebemenších, mnohdy samozřejmě neexistujících, známek vniknutí osminohých vetřelců do jejího teritoria. Zároveň to považuje za boj s vlastním strachem. Vždy nad manželovou poznámkou, že by měla navštívit psychiatra, jen krčí rameny a myslí si své. Vědět dopředu, co jí tato maniacká potřeba mít nad pavouky nadvládu, přinese v budoucnu, jistě by si onu snahu vymýtit je ze svého života řádně rozmyslela.

A možná taky ne.

Část druhá: Klap, klap, klap

Je krásný slunný den, podzimní větřík nadzvedává záclony pootevřeného okna a v zámku rachotí klíče, které vzápětí dopadají na dřevěnou desku botníku. Ozývá se úlevný povzdech a tlumený zvuk střevíců odhozených do kouta. Marie Svobodová se dnes vrací z práce až v podvečer. Učitelská porada ženě sebrala většinu dne i energie, ovšem stále jí má v sobě dostatek, aby návrat domů oslavila svým vraždícím rituálem. Svléká sako, věší ho na háček v předsíni a vchází do obývacího pokoje, spoře osvětleného paprsky zapadajícího slunce.

V domě je ticho a prázdno. Manžel již odešel na noční směnu, Marie se těší, že má celý barák jen pro sebe. Na kanape odkládá tašku s diktáty, které musí do následujícího dne opravit, mění elegantní kostýmek za méně elegantní teplákovku a bezmyšlenkovitě si navléká gumové rukavice (co kdyby se náhodou nějakému pavoukovi podařilo seběhnout po hubici!) a vytahuje vysavač. Ovšem ve chvíli, kdy se sklání za křeslo, kde je onen hučivý a již od pohledu značně používaný přístroj uložen (Měla bych poprosit Petra, ať mi koupí nový, probleskne Marii hlavou, když její pohled stane na škrábancích na kdysi lesklém, červeném povrchu), se domem rozeznívá podivný zvuk.

Klap, klap, klap.

Tiché, cizí zaklapání ji vytrhává z myšlenek na nový, nablýskaný a dokonale funkční vysavač s bezpečně dlouhou trubicí. Otáčí se, nikde však nevidí žádný náznak vniknutí. Snad jen záclona se v okně pohupuje o něco urputněji.

Marie vrtí hlavou, pomyslí si, že by přece jen měla zavolat místnímu psychiatrovi, panu Mráčkovi, kterého jí doporučila sousedovic maminka, a vrací se zpět ke svému vražednému nástroji, jak tomu nebohému domácímu pomocníkovi říká její manžel.

Klap, klap, klap, klap, klap, klap, klap...

... ozývá se znova - ve chvíli, kdy paní Svobodová strká zástrčku do zásuvky. Tentokrát je klapot hlasitější.

"Kdo tam je?!" Marie popadá násadu vysavače do obou rukou a zvedá ji nad hlavu, rozhodnutá majznout jí vetřelce po hlavě. Nikde nikdo. Jen kuchyně se zmocnily stíny, jako by zapadající slunce pohltily mraky.

Klap, klap, klap, zní v odpověď.

Zděšená Marie zalézá za křeslo. Pociťuje hrůzu a strach, ještě nikdy se k nim nikdo nevloupal. Do domku na předměstí se před lety nastěhovali právě pro nízkou kriminalitu. Krčí se, aby ji vetřelec nezahlédl, přesto jí po chvilce zvědavost nedá a vykukuje zpod opěradla.

To, co ke svému zděšení vidí, je několik párů velkých lesklých očí. Pak už cítí jen ostré bodnutí. Hlasitě zaječí. Poslední zvuk, který vydá, než se omráčená sesune k zemi.

Část třetí: Řekněte mi, Marie, proč nás zabíjíte?

Marie Svobodová se probouzí. Ve spáncích jí tepe tupá bolest, připadá si jako po kocovině. Marně se pokouší zapátrat v paměti, ale nevzpomíná si, že by předešlou noc vypila víc jak sklenku Sklepmistra. Nebo pár panáků levné vodky.

Otevírá oči. Děsí se. Nic nevidí. Že by se snad stala obětí další metylalkoholové kauzy?

Snaží se zvednout paže k obličeji, ovšem marně. Má je svázané za zády. Až v tomto momentě si uvědomuje, že sedí. Zřejmě na staré, dřevěné židli vzhledem k nepohodlí, které pociťuje. Mocně sebou zacloumá, avšak židle drží pevně. Marie zjišťuje, že má spoutané i nohy. "Kde to jsem?!" vřeští. 

Paměť se jí pomalu vrací, i když bolest a podivné omámení neodeznívá. Vidí před sebou všechny nesympatické kolegyně, s nimiž musela trávit celé odpoledne, vzpomíná si na návrat domů a zvláštní stín v kuchyni. Pak ty oči. Ach, tolik očí pohromadě snad v životě neviděla! Zjevně byla unesena.

"To vědět nepotřebujete."

Marie sebou vyděšeně cuká. "Co ode mě chcete?!" vzlyká. Netuší, proč byla tak násilně odvedena ze svého domu.

Klap, klap, klap. Tón jejího hlasu je protivně klapajícím únoscům, kterých je očividně víc, nepříjemný. 

"Odpovědi."

"Odplatu!"

"Jakou odplatu? Nic jsem neprovedla!"

"Chceme jen znát odpověď na jednoduchou otázku," usměrňuje Marii hlas, zřejmě patřící vůdci té podivné sebranky, která ji tak sprostě unesla.

"Odpovím vám, na co chcete," fňuká svázaná, z očí se jí derou slzy a vsakují se do hedvábné látky, znemožňující jí pohled na ty zlotřilce. "Jen mě prosím nechte jít!"

Marie se celá třese. Jeden smysl, zrak, má potlačen jakousi měkkou tkaninou, ovšem ostatní se jí lehce vyostřily. Cítí zatuchlost a vlhko, odkryté paže jí ovívá jemný vánek. Jako by byla někde uvnitř a zároveň v otevřeném prostoru. Sklepení? Nebo snad jeskyně?

"Řekněte nám, paní Marie, proč nás zabíjíte?"

"Cože? V životě jsem nikoho nezabila!" Marie sebou cloumá. Avšak ani napnutím svalů, které nasbírala roky tvrdé dřiny, kdy své tělo pravidelně mučila hodinami pilates a aerobiku, pouta nepovolují.

Otravné klapání se ozývá znova, zní velmi rozčileně. "To je špatná odpověď."

"Špatná? Jsem jen obyčejná učitelka! Vedu slušný a poctivý život. Prosím, nechte mě jít a já nikomu neřeknu, co se dnes stalo!"

Marií projíždí vlna paniky. Tápe v paměti, zda se někdy opravdu nedopustila něčeho tak hříšného, jako je zabití, byť jen neúmyslné. Na okamžik se ve vzpomínkách vrací do doby, kdy omylem srazila potulnou kočku. I tehdy se však snažila poskytnout jí první pomoc a odvezla chrčícího tvora s přejetými zadními končetinami k nejbližšímu veterináři. Chuděra sice zemřela, ale ona udělala vše proto, aby ji zachránila. Navíc - stalo se to víc jak před deseti lety! Přece ji kvůli tomu nikdo nemohl unést a obviňovat z vraždy! Paniku střídá vztek. A spousta dalších, spořádanou učitelkou dosud nepoznaných emocí.

"Ještě jednou se vás zeptám, paní Marie, víckrát však svou otázku opakovat nebudu. Proč-nás-zabíjíte?"

Marie popotahuje. Netuší, co odpovědět. V hlavě má jen zmatek a myšlenku, že udělá cokoliv, aby se odtamtud dostala.

"Ne-nevím, co ode mě chcete," štká. "Snažně vás p-prosím, nechte mě jít. Mám děti! Dcery a... a vnoučata!"

"Vy jste ty mé zabila," opáčí hlas. "Proč já bych měl ty vaše šetřit?"

"Nikoho jsem nezabila!" vřeští Marie. Ječí, lomcuje sebou, hystericky brečí. Prostorem se opět roznese ten nepříjemný klepot, který ji dovádí k šílenství.

Únosce si povzdychne. "Už vás někdy napadlo, že byste se stala obětí svého strachu?"

"Cože? Co to melete? Jakého strachu? Bojím se spousty věcí! Nejvíc teď vás!" Opět ji zachvacuje vlna pláče. "Nikoho jsem nezabila, přísahám..."

"Takových už tu bylo, co tvrdili to samé... Nechte mě vám napovědět, paní Marie. Z čeho máte největší strach?"

"Já... já... netuším," koktá. "Z toho, že mě vyhodí z práce?"

Únosce nesouhlasně zamlaská.

"Z-z toho, že starší syn neodmaturuje?" zkouší žena dál. "Z pavouků?"

Klap, klap, klap, klap, klap.

"Proč?"

"Co proč?"

"Proč máte z pavouků takový strach? Čím vás děsí? Co vám udělali?"

"Co je to za hloupé otázky?!" Mariin hlas se zvyšuje o dvě oktávy. Dlaně má celé upocené, zápěstí rozbolavělá od snahy vyprostit se z pevného spoutání. "Unesete mě uprostřed noci z mého domu a ptáte se mě na nějaký bezvýznamný hmyz?!"

Klap, klap, klap, klap, klap, klap, klap, klap...

Únosce se zachechtá. Mrazivým, klapavým smíchem. "Prý bezvýznamný hmyz," vrčí. "Další učitelka, co neví, že pavouci nejsou hmyz." Na okamžik se odmlčí, zjevně se k ní posouvá blíž. Marie ve tváři pociťuje závan teplého vzduchu, znatelně páchnoucí hnilobou. "Věřte mi, paní Marie, že mé hloupé otázky mají své opodstatnění. A teď odpovězte: čím vás pavouci tak děsí?"

"Já nevím!" křičí žena zoufale. "Prostě... prostě mě děsí! Mají osm ohavných dlouhých nohou, pohybují se tak... tak nepřirozeně! Jsou hnusní!"

"Hnusní..." Klap, klap, klap, klap, klap... Jako by se jí ti, co neustále tak otravně klapou, vysmívali. "A proto nemají právo na život? Protože jsou hnusní?"

"Co? Já... Proč se mě pořád tak vyptáváte na pavouky? Co s tím mají společného?!"

"Pav, prosím... sděl paní Marii, kolik našich dětí zavraždila."

"Tři tisíce dvě stě dvacet tři," odpovídá nakřáplý ženský hlas.

"Tři tisíce dvě stě dvacet tři," opakuje únosce. Do hlasu se mu vtírá zjevné opovržení. "Tolik nevinných životů skončilo pod podrážkou vaší boty, zmáčknutých v papírovém kapesníčku nebo ve filtru vysavače. Tak už mi konečně řekněte, paní Marie, proč nás zabíjíte?!"

"Já pořád nechápu, o co jde," naříká ubohá, spoutaná učitelka. Mužovo používání množného čísla nás od zájmena já pokaždé, když se zmíní o pavoucích, ji řádně děsí. Počíná cítit nebohé tušení, že... Kdepak, to je nemožné!

Únosce, jako by vytušil, co Marii právě problesklo hlavou, praví: "Pav, ukaž naší návštěvnici, s kým má tu čest."

Něčí chlupatá ruka se dotýká Mariiny tváře a rozvazuje šátek. Na zem dopadá bílá hedvábná látka. Marie rozmrkává temnotu, v níž měla dosud zahalený zrak. Přivyká šeru, které ji obklopuje. Při pohledu na únosce se jí zastavuje srdce. Přestává dýchat. Kdyby byl bůh milostivý, v ten okamžik by padla do mdlob.

Bohužel není.

Paní Marie hledí do očí svému největšímu strachu. Jen kousek před jejím obličejem strnulým hrůzou se vznášejí čtyři páry lesklých bulev...

Část čtvrtá: Ach, ta vaše fobie, ta vás jednou zabije, paní Marie...

Jediné, na co se Marie zmůže, je pozvracet si nohy. Hrůza jí nedovolí omdlít ani promluvit. Jen se třese, potí a třeští pohled na tu zvrácenou podívanou, která by ji nenapadla ani v tom nejhrůzostrašnějším snu. Možná by psychicky snesla, kdyby před ní stál jen jeden monstrózní pavouk. Jenže kolem ní se pohybují desítky, možná stovky chlupatých Aragogů. Zlostně klapají svými klepítky, přeměřují si ji nepřirozeně lesklýma očima. A ona si jen přeje, aby se konečně probudila z té zvrhlé noční můry.

"Zavraždila jste přes tři tisíce našich dětí, paní Marie," vrčí pavoučice, jejíž řádně vypoulenou zadnici by mohla závidět i Odula, "jak si myslíte, že to dopadne?"

Marie otevírá ústa a zase je zavírá. Mírně si ublinkne, nevydá však ani hlásku. Bože, ušetři mě téhle podívané, modlí se v duchu.

"Možná bys jí to mohla ukázat, má milá Pav," oslovuje svou společnici ten největší a nejošklivější pavouk ze všech.

Marie, v obličeji celá bledá a upocená, se na okamžik probírá ze svého šoku. "Ne, prosím!" piští, když se k ní ta prdelatá pavoučice přiblíží se svými ostrými kusadly. Pav ale jen překousne pouta, která vypadají jako shluk lanek, která z rukou vystřeluje komiksový Spiderman, a nepřátelsky zaklape ženě přímo před očima.

Marie malátně zvrátí hlavu, ovšem taková milosrdnost, jako je upadnutí do mdlob, se v tu chvíli jeví jako nemožná. Zřejmě jí do oběhu vstříkli nějaký jed, který znemožňuje, aby omdlela.

"Postavte se," velí pavoučice. Avšak paní Svobodová není schopna jediného pohybu. Končetiny jí vypověděly službu, jen cosi nesmyslně huhlá a ztrácí i zbytek barvy, který jí v obličeji ještě zůstal. Protáčí panenky a modlí se k bohu, ačkoliv byla celý život ateistkou.

"Co jí je?" trousí jeden z menších Aragogů.

"Asi zešílela," odtuší Pav, jež je bláznivé ženské nejblíže, a udělá gesto, které se nejblíže podobá pokrčení ramen. "Není ani první, ani poslední. Píchni jí ještě ten svůj povzbuzovák, tohle musí vidět za příčetnosti..." klapá natěšeně klepety.

Jeden z menších pavouků, stavbou těla připomínající křižáka, se přiblíží k Marii, která omráčeně pohlíží na jeho dlouhé, chlupaté nohy, a bez varování jí vbodává svůj jedový osten do břicha. Žena křičí bolestí, do tváří se jí však navrací alespoň nějaká barva. Ještě dvakrát se vyzvrací, ale pociťuje podivnou melancholii a hrůza, dosud ochromující celé její tělo, trochu ustupuje.

Marii se navrací příčetnost, o kterou tolik toužila přijít. Vnímá ty nepřátelské zraky, ztěžka se jí dýchá při pohledu na ta ohavná, monstrózní pavoučí těla. Konečně má ale natolik odvahy, aby prozkoumala okolní prostor. Přesně jak předpokládala, nachází se v jeskyni. Vzduch je tu těžký, vlhký a podivně nasládlý. Klepe se, přesto na další příkaz "Postavte se!" reaguje. Nohy se jí stále třesou, ale dokážou ji udržet. Vykročuje směrem, kterým ji prdelatá pavoučice popostrčila. Vedoucí pavouk, ohromný, děsivý a značně nechutný s těmi svými oslizlými chelicery, ustupuje a Marii se tak naskytuje příšerný pohled. 

Zadní jeskyně je protkána ohromnými lesklými pavučinami, v nichž se kývají kokony v lidské velikosti. Jsou jich stovky, možná tisíce. Z mnoha z nich čouhají vyschlé končetiny, jiným zejí díry přímo uprostřed. Marie tuší, co to znamená. Potlačuje veškerou svou hrůzu a proti své vůli stáčí zrak ke svému únosci. "Prosím, nedělejte to," žadoní.

Pavouk se rozesměje. "Nedala jste nám uspokojující odpověď na jednoduchou otázku," namítá. "To, že jsme podle vás hnusní, vám nedává právo nás vraždit, paní Marie. Zde," ukazuje svou štětinatou nožkou na síť plnou lidských těl, "jsme pohřbili všechny, kdo odpověděl stejně jako vy. Vraždíte nás z pouhého nezmaru, jen pro náš nelibý vzhled. Strach, který vás při pohledu na nás zachvacuje, je neopodstatněný. Valná většina z nás není pro lidstvo nebezpečná. Přesto nám neustále berete děti. Povězte mi, paní Marie. Jak se teď cítíte, když se vás chystá zabít vaše vlastní fobie?"

Marie Svobodová nestačí nijak zareagovat. Náhle vzlétá vzhůru, lapena ve spárech několika dlouhých nohou, které byly po dlouhá léta její největší noční můrou. Mariin vřískot doprovází hlasité klepetání stovky obřích pavouků, vytrácející se v hrozivé ozvěně.

Žena končí přilepená v pavučině, zmítající se ze strany na stranu. Ječí, pláče, prosí o milost, pavouci se však rozutíkají do všech světových stran. Kromě jednoho. Osminohý netvor se přemístí nad nebohou učitelku, zacvaká chelicerami a vpravuje svůj jedovatý bodák do jejího těla. Marie cítí, jak pomalu upadá do paralýzy. Uplakané oči vrhá na vedlejší kokon, který sebou ještě tu a tam zacuká. Pavouk ji však začíná otáčet, pomalu a systematicky jako prase na rožni.

Omámená Marie mezi otočkami sleduje snovací bradavky, z nichž se valí bílá hmota, halící ji do blyštivé schránky. Naposledy se v duchu pomodlí k bohu. Vzápětí je "milostivě" ušetřena dalšímu pohledu na zrůdné pavoučí tělo.

Její život končí pomalu, bolestivě a bez možnosti se nadechnout - umírá stejně bezmocně jako nebohé pavoučí děti, jež krutě usmrcovala každý boží den...