Příběh, na jehož začátku jsem měla chuť ho odložit, na konci však ukápla i slza.

Rod země a krve se řadí mezi příběhy, o nichž ani po zhruba dvou měsících od přečtení nevím, co si o něm mám myslet...

Začátek byl pro mě vyloženě utrpení. Takový mišmaš jsem nečetla už dlouho. Přesto jsem to vydržela (přece jen je to docela bichle a bichle nebývají zrovna nejlevnější) a kupodivu toho nakonec nelituji.

#přečteno

Měla bych se už konečně odnaučit kupovat knihy jen proto, že mají krásné obálky (například u Vita Nostra se mi to šeredně vymstilo). Jenže pořád jsem jenom ženská a občas prostě neodolám. Jinak tomu nebylo ani v případě Rodu země a krve. Naštěstí to tentokrát nebylo tak hrozné. :)

Od autorky S. J. Maasové jsem kdysi četla sérii Dvůr trnů a růží. Bohužel mě to nenadchlo jako jiné čtenářky a skončila jsem druhým dílem. Zatímco ten první mě bavil celkem dost, u pokračování jsem se už nudila a nějak v sobě nenašla energii přečíst i zbytek.

Nicméně jsem se rozhodla dát autorce ještě jednu šanci, a to až prvním dílem Půlměsíčního města (nevím proč, ale předešlé sérii Skleněný trůn jsem se nějak vyhnula...).

"Je to symbol. A symboly budou vždycky mít moc samy o sobě.""

Na prvních stránkách jsem se za to neskutečně proklínala. Bože, to se tak strašně špatně četlo! Neskutečný guláš, ať už se jednalo o jména, postavy, rasy, celkovou hierarchii... Skřípala jsem zuby, nutila se do čtení a doufala, že to někdy přestane. Naštěstí ano. Upřímně si ale myslím, že kdyby to autorka naservírovala postupně, naskrz celou knihou, ne jen na začátku, udělala by mnohem líp.

Další věc, co se mi na Rodu země a krve příliš nelíbila, je přístup k drogám a "paření". Není to totiž první z knih, kde jsou hlavními hrdinkami feťačky, byť bývalé (např. Devátý spolek od L. Bardugo). Když už hrdinky nezvrací, jako např. ve Vita Nostra nebo ve Studii jedu, tak se sjížděj. Proč? Ještě bych pochopila alkohol, ale silné drogy? To už se fakt musej sjíždět i víly?!

K tomu všemu se Půlměsíční město hemžilo samými "nadsamci". O nikom jste se nedočetli, že by byl ošklivý, tlustý nebo měl jinou vadu na kráse. Všichni byli nadpozemsky krásní, s dokonalými postavami, vyrýsovanými svaly, sexy zadky... Uf. Tak takhle se v dnešní době určuje ideál krásy? Ještě když do toho byli všichni neskutečně odvážní.

"S láskou je všechno možné..."

Co naopak musím Rodu země a krve pochválit, je romantická linka. Jasně, je plná okatých klišé, od začátku je naprosto zjevné, kdo s kým. Přesto je romantika čtenáři dávkována pomalu, dokonce tak pomalu, až jsem zapomněla na hlavní děj a toužila se jen dozvědět, jak a kdy k tomu dojde! Díky tomu se u mě linka Bryce/Hunter zařadila mezi nejlepší romance v YA fantastice za posledních pár let.

Dál musím vyzdvihnout překvapivé závěry jednotlivých linek. Už si myslíte, že víte, jenže nakonec je vám to naporcováno naprosto jinak!

A emoce! Rod země a krve je jimi přímo nabušený, hlavně konec! Proto dávám krásných 70 %, i když se to hodnocení z Databáze ani trochu neblíží. :)