Zajímavá anotace. Poutavá obálka. Inspirace dosud záhadným Jackem Rozparovačem... Detektivně-historický román pro mladé s příznačným názvem Po stopách Jacka Rozparovače od americké spisovatelky Kerri Maniscalco mě zaujal hned v několika ohledech. Jenže dokázal má vysoká očekávání i naplnit?

Po stopách Jacka Rozparovače

(K. Maniscalco)

Příběh Audrey Rose a její rodiny je zasazen do doby, kdy v Londýně řádil reálný Jack Rozparovač, tedy do roku 1888. Autorka Kerri Maniscalco se v mnoha ohledech dokonce drží skutečných reálií, jako jsou například jména zavražděných prostitutek. Kdy se drží skutečnosti a kdy jen popustila uzdu své fantazii prozrazuje samotná autorka na konci knihy.

Vehementně jsem přikývla. "Slibuju. Budu tiše, úplně jako bych byla mrtvá."

"Hm," řekl strýc, nasadil si klobouk a stáhl si ho do čela, "mrtví mluví k těm, kdo naslouchají. Ty musíš být ještě tišší."

(str. 12)

Audrey Rose je jiná než dívky v jejím věku a jejího postavení. Od narození byla vychovávána jako šlechtična a samozřejmě se tak i chová. Její mluva, ač mnohdy ostřílenější, než by bylo vhodné, je spisovná, libuje si v bohatých šatech... Nicméně víc než čajové dýchánky či zcela bezvýznamné pletení jsou jí bližší forenzní vědy – nejvíc ze všeho ji láká pitvání mrtvol.

Jakožto dívka střední třídy v době viktoriánské to nemá vůbec jednoduché. Nemůže studovat, co se jí zachce, nesmí se potulovat ulicemi bez doprovodu nebo se stýkat s lidmi, které její otec považuje za nevhodné, na přednášky svého strýce musí chodit v chlapeckém převleku... Naštěstí má ale jeho –strýce, který se jí potají ujal a ve své laboratoři ji učí, jak správně říznout do mrtvého nebo jak určit diagnózu smrti.

A právě tento podivný koníček přivede teprve sedmnáctiletou Audrey Rose a lehce arogantního strýcova studenta Thomase k řešení vražd. Pitevní stůl náhle vystřídá několik záhadně zavražděných prostitutek, jejichž smrt se nakonec propojí s dnes již proslulým jménem – Jack Rozparovač.

"Lidem, kteří si respekt zaslouží, se ho nedostává, aniž by k němu museli někoho nutit. Pokud si někdo něco takového vyžaduje, nikdy se mu skutečného respektu nedostane."

(str. 222)

Začátek anotace "Hrůzu nahánějící hororový román..." mi po přečtení přijde více než úsměvný. Román inspirovaný světoznámým sériovým vrahem prostitutek řádícím v Londýně koncem 19. století bych zařadila spíše do YA detektivek s prvky historického románu, ale rozhodně ne mezi horory. Jistě, popisy jednotlivých pitev, kdy Audrey Rose nalomila mrtvole kost, aby se dostala k určitému orgánu, či podrobnější zkoumání otevřeného břicha byly pro slabší žaludky jistě nechutné, ovšem víc jsme z toho ten slibovaný horor nevycítila.

Co se autorce povedlo, byla celková a dobová atmosféra – lehce ponurá, obestřená tajemnem, vraždami i krví –, tehdejší ne příliš respektující přístup k mladým ženám či detektivní zápletka, kdy se hrdinové snaží vypátrat, kdo je vrahem. A samotný závěr, který mě osobně celkem překvapil. Rozhodně se nejedná o příběh, kdy je od začátku jasné, kdo vraždí.

Z celkového dojmu jsem ale byla rozpačitá. Audrey Rose mi nepřišla ničím výjimečná, nedokázala jsem se s ní sžít a spíše mě otravovala, než že bych si ji zamilovala. Osobně mi přišla jako taková ta klasická "já jsem jiná než ostatní děvčata, šaty a čajové dýchánky moc nemusím, radši dávám přednost něčemu, co se v téhle době u dívek v mém postavení nenosí". Byla vzpurnější a toužící po respektu, její spisovnou mluvu střídal ostřejší jazyk, byla odvážná a chytrá... jako přes kopírák spousty jiných YA hrdinek.

"Poslat ledvinu poštou je celkem obvyklé. Sám to dělám alespoň třikrát týdně, abych udržel krok s dobou. Měla byste to zkusit. Děvčata na čaji by byla dozajista ohromena."

(str. 247)

Milostná linka doplňující onen tajemný příběh plný zavražděných prostitutek a hledání vraždícího maniaka byla jednoduchá a přímočará, ale uvěřitelná a sympatická, chemie mezi hlavními hrdiny fungovala dobře.

Nicméně ani Thomas mě příliš neoslnil. Jasně, byl pohledný a tajuplný, malé bezvýznamné plus dávám za jeho inteligenci a um všechno dokonale vykoumat, ovšem hrozně mi vadila snaha udělat ho za každou cenu vtipného. Jeho sarkasmus mi přišel moc násilný – v dnešní době je prostě moderní ho cpát snad každému mladému hrdinovi v YA literatuře.

Po stopách Jacka Rozparovače je podle mě spíše průměrným počtením. Na Databázi knih se těší celkem vysokému hodnocení, osobně jsem ale váhala mezi 2-3 hvězdičkami. Slibovaného hororu jsem se nedočkala a Rozparovačem to bylo inspirováno spíše jen okrajově. Místo toho jsem dostala ohraný charakter "já jsem jiná než ostatní", sarkastického tajuplňáka a místy zdlouhavé čtení (obzvlášť na začátku, kdy jsem měla problém se začíst).

"Strach je nenasytná bestie. Čím více ho přikrmuješ, tím víc roste."

(str. 313)

Suma sumárum – nebyla jsem ani nijak zvlášť nadšená, ani výrazně zklamaná. Jedná se o oddechové čtení s tajuplnou atmosférou starého Londýna, šikovně podanou detektivní zápletkou i příjemnou milostnou linkou. Netuším, zda se pustím i do druhého dílu, vyjde-li (prý ano), ale rozhodně se nejedná o propadák, který bych nedoporučila. Věřím, že své čtenáře si román určitě najde (vysoké hodnocení a oblíbenost u zahraničních čtenářů mluví za své).

K chybám/překlepům v textu už se ani nevyjadřuji – mám pocit, že to v posledních letech stejně nemá smysl. Dochází mi energie na ně v téměř každé recenzi poukazovat.