S povídkou "Oběť pro vyšší moc" jsem se v roce 2020 zúčastnila literární soutěže Tovaryši kalamáře, kterou pořádá nakladatelství Gorgona. Tématem byl "Rituál" napsaný humornou formou.

I přes to, že se dle zaslaného posudku má povídka líbila, konkurence byla veliká a umístění mi zkazilo několik drobností. Lehce upravenou verzi je možné si přečíst níže. 

Anotace

Pro zajištění dalšího pokolení slovanských strašidel je potřeba někoho obětovat. Tentokrát přišla řada na Jezinu Krutorádovou, která celý svůj život prožila s vědomím, že na rozdíl od sester jednoho dne zemře.

Jenže co když si to najednou rozmyslí? Co když na něco zapomněla? Na něco, co posvátný rituál překazí?

Žánr: humorné fantasy s prvky slovanské mytologie
Soutěžní téma: Rituál humornou formou
Rozsah: 10,8 normostran

Oběť pro vyšší moc

... a nebo taky ne.

Na něco jsem zapomněla...

Ono neblahé tušení, že den nebude probíhat přesně podle plánu, se dostavilo hned ráno. Po probuzení jsem totiž začala kávou.

Přesně tak. Kávou! Čímž jsem porušila vlastní rutinu, kterou po mnoho let automaticky dodržuji v přesném pořadí "vstát - ustlat - vysprchovat - vyčistit zuby - udělat si kafe", a začala od konce. Zlé znamení. Hodně, hodně zlé znamení.

Špatný pocit se mě držel po celou dobu, co můj nový a značkový kávovar zdobil oblíbené latté mléčnou pěnou. Zesílilo v okamžik, kdy jsem s hotovým nápojem usedla ke stolu a zapnula telefon. 5 zmeškaných hovorů a 12 vzkazů na Messengeru. Ups.

"Dnes je tvůj velký den. Doufám, že jsi nezapomněla!" hlásala první zpráva. Hrklo ve mně. Skousla jsem spodní ret a začala pročítat ostatní zprávy, které k mé smůle vypadaly podobně.

Jasně že jsem zapomněla! Celý víkend jsem visela na Instagramu a sbírala likes za fotky jídel uvařených podle oblíbených fitness receptů a vkládala stories z dobrodružství v přírodě. Úplně mi Noc obětí vypadla z hlavy.

"Sakra, sakra, sakra!" klela jsem hlasitě při zjištění, že oněch 5 hovorů je od Poliny. "Ta mě zabije!" Dlouhé prsty se mi okamžitě rozeběhly po displeji.

"A to doslova!" zakrákal mi znenadání zlostný hlas u ucha. Vyjekla jsem a nepatrné množství milovaného lattéčka si vychrstla na pyžamo, které jsem ještě nebyla schopna vyměnit za denní outfit. Přímo vedle mě se zjevila velice naštvaná žena s křivým nosem a rozježenými vlasy v barvě uschlé slámy. Polednice. Zlá čarodějnice z bájí a mýtů. A tak trochu moje teta.

No, Polina úplně tak zlá nebyla. Jasně. Kdysi dávno dělala svému jménu čest a přesně v poledne spolu s ostatními sestrami obcházela pole a nesmyslně trestala ty, kteří ještě pracovali. Bila je, vraždila, když se jí nepoklonili, unášela děti a podobně. Jenže s příchodem moderní doby, kdy pracující lid vystřídaly těžké hospodářské stroje, její práce přestala být na vsích užitečná. Tak se přemístila do velkoměsta a pronajala si garsonku v Praze. Zcela změnila svou image (i když za krásku jste ji pořád mohli jen těžko považovat - zarputile totiž odmítala nechat si narovnat nos a odstranit odpudivou chlupatou bradavici, která jí hyzdila levou tvář), změnila si jméno z Polednice na Polinu a začala působit vředy těm, kdo se do dvanácté hodiny nestihli naobědvat.

"Ahój, Poli," pozdravila jsem ji s poněkud provinilým výrazem.

"Netvař se jako neviňátko, Jezino," zamračila se na mě teta a zlostně založila ruce v bok. "Zapomněla jsi na svůj velký den! Už dávno jsi měla být připravená!"

"Jasně, že nezapomněla," konejšila jsem ji ulhaně a pohledem se vrátila ke smartphonu. "Jen jsem si přispala, to je celý. Mám snad nárok trochu víc se prospat, když dneska umřu, ne?"

"Jezino." Tiše jsem zaúpěla. Polina totiž nasadila svůj výraz "teď-mě-budeš-pěkně-poslouchat-i-když-už-jsme-tenhle-rozhovor-vedly-několikrát" a posadila se naproti mně. "Noc obětí je důležitou tradicí magických bytostí po celém světě. Udržuje při životě nejen nás, ale také naši kouzelnou moc. Pro tuhle noc jsi se narodila!"

Ano. Narodila jsem se, abych v den svých stých narozenin zemřela a svou obětí prodloužila "nesmrtelnost" ostatních čarodějnic v Čechách a na Slovensku. Byla jsem v podstatě chována jako prase na porážku. Tety mě od malička vykrmovaly, hýčkaly a zahrnovaly všemožnými dary, aby mi zpečetěný osud alespoň trochu zpříjemnily. Mladší sestry mě dokonce obdivovaly natolik, že mi nedávno zřídily fanpage na Instagramu, kde mapují celou mou životní pouť a poskytují followerům pikantní informace o nastávající oběti, kterou pro dobro svého lidu hodlám podstoupit. Díky nečekanému zájmu o mou maličkost jsem se na konec svého života začala i těšit.

Někde vzadu v hlavě jsem si však začala uvědomovat jakousi černou díru, jejíž nečekaná přítomnost mi dala najevo, že jsem na něco velmi důležitého zapomněla.

Během dopoledne dorazili i ostatní příbuzní, kteří se na mém velkém dni toužili podílet. Klaudie, teta z druhého kolena a bývalá klekánice, si přinesla ohromné desky plné chaotických poznámek a barevných lepítek. S sebou přivedla všechny mé sestry, jež se ihned po příchodu jala rozkazovačně úkolovat. Některým z nich se i přes nedostatek volné chvíle podařilo mě zvěčnit a s potutelným chichotem vyvěsit pořízené fotografie na Instagramu.

Milovaný strýc Hejkal, slavný český vizážista, se pustil do oživení mé pobledlé tváře. Stále se ještě nedostal ze své původní role hejkadla a každých pět minut nečekaně vypustil z úst děsivý zvuk. Naštěstí ho nově nalezený koníček věnující se dokonalému vzhledu donutil shodit ten otřesný kapradinový klobouk a oholit mechový porost, který mu ještě donedávna v trsech rašil téměř po celém těle.

"Je to strašné, húhú," zahýkal popuzeně, když jsem se ho na onen porost zeptala. "Musím se holit třikrát do týdne, ten zpropadený mech roste vážně rychle! Přemýšlel jsem o depilaci celého těla, ale bojím se, že to bude bolet..."

"To nedělej, Hejkale," zhrozil se Pepík, bývalý permoník. Strýci Hejkalovi, který si své původní jméno ponechal jako příjmení, dosahoval sotva do pasu. Přidržoval mu kosmetický kufřík a neustále se všem pletl pod nohy. Byl však miláčkem celé rodiny. Sotva jste se na něj mohli zlobit, když na vás vyvalil ta svá věčně provinilá kukadla. Pepík se spěšně rozhlédl kolem a stydlivě ztišil hlas: "Jedna z žínek mi vyprávěla, jak si nechávala odstranit chloupky, no však-vy-víte-odkud, a prý to poprvé celé probrečela, jak moc ji to bolelo!"

"A proč to, u všech všudy, udělala?" divil se strýček, zatímco já se hlasitě rozesmála. "To je nějaká nová móda nebo co?"

"U všech čertů, Hejkale, trochu se mírni s tím make-upem!" čílila se teta Klaudie, když nás přišla zkontrolovat. "Má vypadat nevinně, ne jako letitá kurtizána."

Náhlá změť vzpomínek. Tvář, kterou si nedokážu vybavit do detailů. Hlasitý smích. "Teto, asi bych měla..." Nadechla jsem se, abych se pokusila naznačit, že se mnou není něco v pořádku. Marně. Klaudie v doprovodu velice vulgárního klení popoběhla k opodál hašteřícím se jezinkám, jež neustále zvěčňovaly průběh dnešního významného svátku a hádaly se, které fotky vyvěsit na sociální sítě. Onen výjev mě natolik pobavil, že jsem na své pochyby opět zapomněla.

V podobném duchu se nesl zbytek dne. Celá ta naoko milující rodina, která se jen za pár hodin chystala obětovat můj život pro věčné mládí a přísun magické moci, mou maličkost opečovávala a připravovala na Noc obětí.

***

Den vystřídal podvečer a podvečer odvál příliv večerních hvězd. Temnota noci mě obepnula jako chladivý plášť a já si náhle přišla ztracená... Hm. To zní dobře. Skvělá první věta do thrilleru. Kdybych chtěla, jistě bych se mohla stát velmi slavnou spisovatelkou.

To bych však nesměla za čtyři hodiny umřít.

Takže se to hodilo maximálně jako duchaplný citát na Twitter nebo k mé nově postnuté fotce na Instagramu. A hle! Jen pět minut a už mám přes sto lajků!

I přes to, že obětní rituál slavné Noci obětí probíhal přesně o půlnoci, předcházela mu dvouhodinová slavnost plná pití, tance a čarodějnických písní. Zřejmě na uvolnění atmosféry a poskytnutí chvilkového zapomnění na krvavý ceremoniál.

Jenže jak něco takového může z hlavy vypustit samotná oběť?! Celý den jsem se těšila, vážně. Ale jak čas ubýval, začala jsem si uvědomovat, že já vlastně zemřít nechci.

Docela brzo, že?

Plouživým krokem jsem následovala Polinu z domu. Ostatní již byli na místě a teta mě tam měla bezpečně dovést. Na dlouhý ukazováček jsem si namotávala neposlušnou loknu naondulovaných vlasů a co chvíli hlasitě povzdychávala. S jakýmsi vnitřním uspokojením plného škodolibosti jsem sledovala, jak se tetina ramena podrážděně napínají, dokud se ke mně zlobně neotočila.

"Co máš za problém, Jezino?" vyštěkla. Úzké rty si natřela rudou rtěnkou. V kontrastu s ulíznutým drdolem a žlutými zuby to vypadalo nelibě. Ovšem tetě to dodávalo jakýsi výraz přísnosti, který jí za běžného dne s věčně rozježenými vlasy a křivým nosem poněkud scházel.

"Vypadám směšně," odpověděla jsem nakvašeně. Pravý důvod jsem raději nezmínila. "Má to být můj velký den a vy jste ze mě udělali šaška. Jen se podívej na ty otřesný šaty!" rozpřáhla jsem ruce a udělala otočku. Sněhobílá krajková sukně, z poloviny ukrytá pod rudým kabátkem, se nadzvedla do vzduchu a zatočila se se mnou. Ve skutečnosti jsem ty šaty zbožňovala, ale odmítala to přiznat nahlas. "Hejkal mě zmaloval jako čínskou vázu. No jen se podívej na ty dlouhý řasy," zamrkala jsem divoce.

"Vypadáš skvěle," odsekla Polina a zastavila se ve stínu rozložitého dubu. Třikrát zahvízdala a otočila tvář k obloze. "Bílá ti sluší a moc dobře to víš, tak pořád neremcej a užij si zbytek noci."

Spíš zbytek života, pomyslela jsem si kysele, ale dál jsem se s tetou nepřela. Příliš mě v lásce neměla a jsem si jistá, že by byla schopná mou maličkost na zbytek večera někam zavřít, jen aby mě nemusela poslouchat. Třeba do tmavého sklepa páchnoucího hnilobou nebo do jejího malého bytu plného vtíravých koček. Párkrát už to udělala. A ne, děkuji, víckrát nechci.

Večerní ticho narušilo hlasité brumlání. Z oblohy se cosi úzkého a divokého řítilo naším směrem. Sevřel se mi žaludek.

"Ani náhodou," ustoupila jsem několik kroků dozadu a odmítavě vrtěla hlavou, když ono cosi před námi s hlasitým zaskučením zastavilo. "Na to už v životě nevlezu!"

"Nemáš jinou možnost," odvětila Polina a zlomyslně se usmála. Nasedla a poklepala za sebe. "Všichni už jsou na místě. Navíc nechápu, co proti Fičákovi máš. Je bezpečný a rychlý."

Fičák. Jasně. Jak výstižné jméno. Spíš by se hodilo něco ve smyslu "Řvu-jako-blázen" nebo "Drž-se-pevně-nebo-spadneš-a-zabiješ-se". Se sestrami jsme té věci potají říkaly Pometlo.

Pamatujete si taková ta kouzelná naleštěná košťata z Harryho Pottera? Jak si svižně a téměř nehlasně poletovala vzduchem? Tak přesně taková my nemáme. Teda ostatní ve světě možná ano, ale česká strašidla (hlavně ta stará, my mladí pokrok milujeme) si dost zakládají na tradicích a o modernizaci létajících košťat nechtějí ani slyšet. Takže spíš než Harryho Kulový blesk připomínají vrčící smeták z večerníčku Edudant a Francimor. A letět na něčem takovém prostě nechcete.

Jenže dostat se z Prahy na Housku trvá autem něco kolem hodiny a já tolik času nemám. Přece jen v tomhle ohledu bylo Pometlo, tedy správně Fičák, rychlejším dopravním prostředkem.

V doprovodu nehlasného mrmlání jsem přece jen nasedla a neochotně se chytila tety kolem pasu. "Nechápu, proč nemůžu mít vlastní koště," zahučela jsem jí nevrle do ucha.

"Kdyby ses nevykašlala na řidičské zkoušky, dávno jsi ho mohla mít," odvětila Polina a bez dalších slov nastartovala. Odporný zvuk.

Chladný vítr si pohrával s mými loknami. Sukně se mi nalepila na holeně a vlnila se za námi jako bílá vlajka, symbol kapitulace. Přesně tak nějak jsem se cítila. Odevzdaně. Můj osud byl zpečetěn a já letěla vstříc do náruče samotné matičky Smrti. V břiše se mi však usadil onen neblahý pocit z rána, že jsem na něco zapomněla.

Zlým znamením se mi stal už onen pokažený ranní rituál. I strašidla a čarodějnice mají své pověry. A věřte nebo ne, věříme jim. Proto již od útlého dětství striktně dodržujeme své návyky (ano, uznávám, že to trochu zavání obsedantně kompulzivní poruchou) a nikdy je nesmíme porušit. Právě nedodržení posloupnosti vlastního rituálu (oblíbené je zejména trojí zaklepání na parapet u každého okna domu při odchodu do práce, vstávání z postele pravou nohou, přečísnutí vlasů desetkrát na každé straně, zamíchání ranní kávy pětkrát po směru hodinových ručiček, pětkrát proti směru a podobné hlouposti) značí předzvěst něčeho zlého.

Za letu zimním večerem se mi navíc opět připomnělo ono záhadné černé místo v mysli. Nahodile mi zobrazovalo podivně rozmazané obličeje smrtelníků, na které jsem si jen matně vzpomínala ze střední odborné školy, již jsem nedávno z nudy absolvovala. Moje dvanáctá maturita. Na jezinku úspěch. Proč zrovna teď? Co to znamená?

Na zimní slunovrat a přicházející noc nebylo tolik mrazivo, a to i přes to, že přes den pršelo. Teplota se pohybovala lehce nad nulou a vzduch byl cítit vodou. Hvězdy nám svítily na cestu a měsíc, přesně den před dosažením svého plného tvaru, osvětloval blížící se siluetu hradu Houska. (Znáte ty pověsti o pekelné bráně, co se tam údajně vyskytuje? Zakládají se na pravdě. Jen se vstup do podsvětí nachází o kousek vedle.)

Fičák začal prudce klesat a zastavil pár set metrů za stavbou. Na neveliké mýtině již hořela stovka drobných oranžových plamínků rozestavěných do přesného kruhu okolo kamenného oltáře. Tmavé, špatně umyté fleky na jeho zkrabatělém povrchu mi způsobily lehkou závrať. Poněkud malátně jsem seskočila z koštěte a nechala se přivítat bouřlivým potleskem.

Byla tam snad všechna strašidla z Čech i ze Slovenska. Jezinky, bosorky, lesní žínky, vodníci, polednice, klekánice, bludičky, permoníci, rarášci, čerti a spousta dalších. Některá v mém mladistvém věku, jiná zrozena za časů Slovanů. Sestava to byla vskutku rozmanitá a nedokázala jsem pochopit, jak se tak velké množství bytostí mohlo vejít na malou mýtinku.

Jenže magie se nedá pochopit snad nikdy.

***

Víno. Spousta vína. Popadla jsem dva demižony (lahve mi přišly na zapíjení mého osudu opravdu malé). Posadila jsem se na okraj mýtiny a zamračeně sledovala slavnost z přítmí okolních stromů. Všichni, až na mě, se dobře bavili. Pili, jedli, tančili, to vše v doprovodu hlasitého smíchu.

Já pouze pila. Během dvaceti minut jsem měla v sobě celý demižon. Do hrdla jsem strčila dlouhé brčko a usrkáváním toho lahodného moku zaháněla myšlenku na útěk. Za chvíli jsem přestala cítit, že mi zebe pozadí, a oddala se záplavě opojených myšlenek.

Když jsem si ale uvědomila, že mi mozek stále dokola přehrává jednu a tu samou scénu z posledního maturitního plesu, jak se přiopile tisknu ke spolužákovi Odehnalovi, zarazila jsem se. Vždyť já si z toho dne nic nepamatuju!

I když... na něco z té noci jsem si náhle přece jenom vzpomněla.

Rázně jsem se postavila. Tohle bude průšvih.

"No tak, Jezino!" přiřítila se ke mně teta Klaudie se širokým úsměvem ve tváři. Oči jí svítily, jako by z nich špulily zadeček světlušky. Pevně mi sevřela dlaně. "Dneska je tvůj velký den, máš se bavit! Oslavovat!"

"Ale já..."

Klaudie mě nenechala nic namítnout a zatáhla do víru tance. Náhle se na mě přihnala lavina protivných rukou. Všichni se mě chtěli naposledy dotknout. Sáhnout si na oběť, která jim má přinést dalších několik set let mládí a magických sil. Do okamžiku, než se zrodí nová vyvolená a zaujme roli dalšího obětního beránka.

Cítila jsem, jak mi kdosi na tváře kreslí ornamenty a kolem krku pověsil věnec ze sušených květů anděliky. Ve vlasech mi přistála koruna z kostí (fuj!). Paže si mě dál mezi sebou posílaly jako horkou bramboru, dokud jsem se neocitla přímo před oltářem.

Strašidla kolem mě vytvořila uzavřený kruh. Ceremoniál začal. Knedlík v krku mi znemožňoval promluvit. Navíc by mě stejně nikdo neslyšel, neboť jejich hrdla již vytvářela hluboký, hučivý zvuk. Satanská modlitba. Nejstarší magické bytosti, které se zrodily s prvními slovanskými báchorkami, vystoupily ze stínů. Na sobě měly dlouhé rudé pláště, tváře zahalené špičatou kápí.

Dostala jsem strach. Tedy já už ho měla dlouho před tím, teď mě spíš jímala hrůza.

"Ehm, teto Polino?" zvedla jsem roztřesenou paži, když se postava v černém přiblížila. Teta mě však umlčela zlým pohledem. Luskla prsty a nad dlaní se jí zjevil temně rudý oheň. Ďáblovy plameny. Jsem v háji.

"Musím ti něco důležitého říct!" sykla jsem naléhavě, když mě popadla za paži a za doprovodu hučivého drmolení satanské modlitby odvedla ke kamennému oltáři, který byl postaven přesně v místech Pekelné brány.

Myslela jsem, že omdlím. Po tváři mi stékal chladný pot. Před očima mžitky. Přece mě musí někdo vyslechnout! říkala jsem si, když mě Polina silou dlaní položila na oltář.

U všech čertů, no tak umřu, vzdávala jsem se v jednom okamžiku, v druhém se zas snažila posadit na okraj chladného kamene. V uších mi hučelo. Všechny oči, zářící ďábelskou rudí, na mě hleděly. Všichni jakoby zkameněli. Jediný pohyb vytvářely jejich rty. Jen letmo jsem zahlédla svou mladší sestru Jizabel, jak lapá po dechu a svému dvojčeti Jazibel ukazuje cosi na mobilu. Obě na mě vytřeštily zrak a snažily se protlačit až k tetě.

"Vzývám tě, ó náš Pane pekelný," pronášela Polina, oči obrácené dovnitř hlavy. V ruce třímala zatuchlou bichli a ve vzduchu máváním ruky tvořila jakési čarodějnické symboly. I přes převrácený zrak nějak zaznamenala, že sedím. Syčivým zaklínadlem mě přikovala k oltáři a pokračovala: "Přijmi naši oběť panny nepoškozené..." Tak určitě. Pevně jsem zavřela oči a připravovala se na nejhorší. Zimní chlad nebyl tak nepříjemný jako teplo, které mi začalo proudit v žilách. "Ať její krev smísí se s tvou a společně vstoupíte v... U všech čertů, co zase?!"

Dovolila jsem si jedním očkem pohlédnout na tetu. Vypadala vážně, vážně naštvaně. Jizabel s Jazibel se k ní už stačily dostat. Jiz k ní natáhla třesoucí se ruku a ukázala jí cosi na svém iPhonu. Co to tam...?

Polina jí zamračeně mobil vytrhla z dlaně a protočila své oči zpět. Chvíli si prohlížela obrazovku, která osvětlovala její hrozivý, ten pravý, obličej skrytý pod kápí. Náhle na mě zprudka pohlédla. Ten výraz by se dal nazvat mnoha slovy. Zděšený? Nevěřícný? Naštvaný? "Kdo je Antonín Odehnal?!" vyštěkla poněkud pištivým hlasem.

"No... to je... to víš, spolužák," pípla jsem v odpověď.

"Spolužák říkáš?" Polinin hlas se stále zvyšoval. Bledá tvář rudla. Hodně rudla. "Spolužák?!"

Jedním skokem se ke mně vrhla a chytila za límec šatů. Trhnutím mě posadila a zrušila tak své kouzlo. Přistrčila mi iPhone přímo před obličej. "Tenhle spolužák se nám tu všem na tom vašem Insta-cosi vysmívá, že rozhodně nejsi nevinná panna! Tos´ nám tuhle maličkost nemohla říct dřív?!"

Vždyť jsem se sakra snažila.

Vzpomínky se nečekaně začaly vracet. Dvanáctý maturitní ples. Parta puberťáků. Smích. Alkohol. Marihuana. Rozmazaná tvář hnědovlasého sportovce. Pihy na jeho obličeji. Jeho jazyk v mojí puse. Jeho ruka...Jeho... Dvě spletená těla.

Z tohohle se fakt nevylžu.

"Ona není panna."

"Není neposkvrněná!"

"Všichni tu umřeme!"

Strašidla začala panikařit. Jedno přes druhé se snažilo utéct do stínů lesa, jako by jim to snad k něčemu bylo. Půlnoc se nenávratně blížila a oběť stále nebyla vykonána.

"Klid prosím!" snažila se Polina zklidnit paniku, sama však vypadala poněkud vyděšeně. "Stačí obětovat pannu, neposkvrněnou dceru ďáblovu! Stále máme čas! Zbývá nám..."

... jen pár sekund.

***

"Takže mi chcete říct, slečno..."

"Jsem Jezina," špitla jsem v odpověď a zvědavě se snažila nahlédnout muži v černém a s podivnými výstupky na hlavě do papírů, kterými se s nevěřícným výrazem v obličeji vehementně prohraboval, "Jezina Krutorádová," sdělila jsem mu své pravé jméno.

"Chcete mi říct, slečno Krutorádová," pohlédl na mě, ve tváři tajemný úsměv, "že jste zlikvidovala slovanská strašidla tím, že jste zapomněla na ztrátu svého panenství?"

"Hm, ano?" odpověděla jsem nejistě.

Muž v černém zaklonil hlavu a hlasitě se zachechtal. "T-to jsem j-jaktěživ neviděl!" Smál se vážně dlouho. Řehtal se. Hýkal. Párkrát i zachrochtal! Až jsem se začala cítit trapně. Rozpačitě jsem si začala natáčet neposedný pramen vlasů na ukazováček a čekala, až si rudým kapesníčkem setře slzy z tváře a opět nabere sil.

"Takže... co se mnou uděláte?" odvážila jsem se zeptat.

"Inu, slečno Jezino Krutorádová," zkřivil muž ústa v podivný škleb a táhlým pohybem pokynul paží, "vítejte v Pekle. Myslím, že za to, co jste dokázala, vás zde čeká velmi žhavý pobyt."