Cestování časem a jeho následky

Neviditelné město je prvním dílem série Srdce času. Mladé čtenářky jistě naláká krásnou obálkou a poutavou anotací, některé možná bude Lenin výlet za pravdou i bavit. 

Lena je patnáctiletá dívka vyrůstající bez rodičů. Žije u své tety se dvěma nevlastními sestrami a se svou nejlepší kamarádkou Bobbie zažívá obyčejné zážitky všedních dnů i problémy dospívajících - dokud ji nezačne sledovat neznámý chlapec a dokud ve starých věcech po rodičích nenajde podivný chronometr.

Právě tyto hodinky s osmi ručičkami, které mají společnou minulost s jejími rodiči, a bělovlasý mladík jménem Dante zamíchají s Leniným životem. Zavedou ji do Neviditelného města a společnosti zvláštních uspěchaných lidí, kteří mohou cestovat časem. Ukáže se, že i Lena těmito schopnostmi oplývá - a nerozhodne se pro nic jiného než zachránit svou matku a otce před nepřízní osudu.

Jenže hrátky s časem mohou být jak prospěšné a dobrodružné, tak nebezpečné a velice vrtkavé. A u Leny to platí několikanásobně, protože aktivací hodinek k sobě nepřivolala jen Danteho, ale i nečekaného nepřítele...

"Nemůžeš trpět ranami osudu, které si nepamatuješ."

(Sonja, str. 94)

Neviditelné město se řadí mezi knihy, od nichž jsem měla vysoké očekávání, a to se bohužel nenaplnilo. Knížka je velice pěkně graficky zpracovaná - od přebalu až po vnitřní mapy - a láká zajímavou anotací. Jenže zde plusy tak nějak končí.

Děj Neviditelného města mě nenadchl, naopak spíš znudil. Od začátku do konce si to jede svou monotónnost, jen tu a tam narušenou nějakými "většími" zvraty, které ani nepřekvapí, ani nevyvolají "wow efekt". Chybí větší akce a romantická linka snad nestojí ani za zmínku. Přitom si myslím, že by to celé mohlo mít potenciál, kdyby se toho autorka ujala s větším nadšením.

Začátek úplně marný nebyl. Většinou s nimi zápasím, zde mě ale bavil víc než zbytek. Prolínání vyprávěcích pohledů Leny, Danteho a Bobbie hezky plynulo a navazovalo, ukazovalo nám dva odlišné světy a tři rozdílné dospívající... Ovšem bavilo mě to jen chvíli - dokud vše nezajelo do nudných kolejí, které v podstatě neodbočovaly a jen čtenáře vedly k nepřekvapivým zvratům a konci.

"Na tmě je taky něco utěšujícího. Věděl jsi, že ty nejlepší nápady přicházejí v noci?"

(Bobbie, str. 177)

V Neviditelném městě jsem si nedokázala oblíbit jedinou postavu. Bohužel.

Lena kromě možnosti cestovat časem neoplývá žádnou zvláštní schopností, naopak svou všedností zapadává mezi ostatními (a mnohem zajímavějšími) hrdinkami YA románů a ság. V podstatě je celkem nudná, bez hlubšího vývoje, obyčejná a ničím zajímavá - stejně jako mnoho jiných je sirotek potýkající se se společenskými i rodinnými problémy. Nebyla mi vyloženě protivná, ale vztah jsem si k ní nedokázala vytvořit.

Dante na tom mohl být lépe, kdyby byl jeho potenciál uchopen lépe. Byl obyvatelem Neviditelného města, mohl cestovat časem a navzdory veškeré věrnosti časmistryni si Lenu nepochopitelně oblíbil - a to natolik, že byl ochoten kvůli ní obětovat i vlastní cestování. Pozoruhodná a vcelku romantická vlastnost, jenže nepodložená nějakým logickým vysvětlením.

Bobbie oproti Leně byla v mnohém zajímavější. Byla jejím protikladem, měla až moc milující matku, která na ni byla téměř závislá, přesto dívka zůstávala milá a veselá, chránila svou kamarádku a jakmile zjistila, že není k nalezení, vydala se ji hledat. 

Hlavní záporák byl... zvláštní. Nepochopila jsem jeho pohnutky, proč dělal, co dělal, a v podstatě i on mě... dost nudil. Ani tam nemusel být.

"... i jediné mávnutí motýlích křídel může rozběhnout řetězovou reakci, která v nejhorším případě vyústí v tornádo."

(str. 326)

Abych Neviditelné město jen nehanila, myslím si, že má co nabídnout mladším čtenářkám kolem třináctého čtrnáctého věku. Ději chybí násilí, drogy či alkohol, což se objevuje ve valné většině YA fantastiky, romantická linka je stejně jako samotný příběh nenáročná a nemá jak "ublížit" - žádný toxický badboy, žádné erotické scény... jen nevinné náznaky a nevinný polibek. Kladně hodnotím i nevynechání následků v případě špatného zacházení s časem.

Co se týká starších čtenářek, v jejich případě bude dost záležet na preferencích či náladě. Neviditelné město je dost oddechové, jednoduché a nestrhující čtení se zajímavou myšlenkou a vcelku pozoruhodným městem s podivnými obyvateli. Určitě se bude hodit jako nenáročná četba po drsné jízdě.

Osobně nevím, zda se budu pouštět do dalších dílů - Neviditelné město mě jednoduše nenadchlo. Prokousávala jsem se jím přes 6 dní i navzdory tomu, že to není nijak závratně dlouhá kniha. Nicméně si myslím, že by takovéto oddechovky mohly jednou potěšit mou dceru, jakmile dosáhne kýženého věku. A třeba už to bude tou dobou zastaralé a nemoderní čtení, kdo ví. :)