Knihy Holly Blackové mám ráda - obzvlášť ty s vílí tematikou (série Krutý princ nebo Nejtemnější část lesa). Nedá se jim odepřít jistá čtivost či osobité zpracování "klišoidních" námětů.

Ani Nejchladnější dívka ve Městě chladu není v tomto případě výjimkou - pojetí vampirismu jako nákazy a snaha krvelačné upíry oddělit od zbytku světa pomocí karanténních měst je vcelku zajímavé. Nicméně příběh jako takový má hned několik děr...

Nejchladnější dívka ve Městě chladu (H. Black)

Upíří nákaza se šíří celým světem. Vznikají Města chladu, jejichž vysoké zdi mají zabránit šíření vampirismu. Jenže tu a tam se stane, že nějaký ten hladový upír nebo nebezpečný Chladný (tedy nakažený) přece jen uprchne...

Někteří lidé jsou z vampirismu doslova unešení. Touží se nakazit, chtějí být jako ti "nadlidé" z televizních obrazovek, přejí si být alespoň jednou v životě hostem velkolepého večírku ještě velkolepějšího upíra Luciena.

Sedmnáctiletá Tana je však jiná. Už jednou se s upírem setkala tváří v tvář - s vlastní matkou. Nechce být jako ona. Nechce se stát smrtelně nebezpečnou pro svou rodinu, otce a sestřičku Pearl. Proto poté, co se na bouřlivém večírku probudila ve vaně, kdy spolu se svým ex Aidenem a neznámým upírem Gavrielem jako jediní přežili krvavý upíří útok, prchá. A jelikož upíři ji i Aidena stihli infikovat, existuje jen jediné místo, kde nebudou ohrožovat své blízké, pokud se začnou měnit - Město chladu.

Největším problémem však je, že jakmile do tohoto místa plného krvelačných monster vstoupíte, bez propustky se ven už nikdy nedostanete...

"Neměla jsem dneska nejlepší den. Myslím, že mám pořád kocovinu, všichni jsou mrtví a rozlilo se mi pivo."

(Tana, str. 67)

Knihy od Holly Blackové mám ráda, ale o téhle tak nějak nevím, co si myslet. Čtivá byla, ano, námět se však pohyboval na hranici zajímavý a nijak zvlášť originální. Celkově ta atmosféra mi připomínala zombie příběhy, které moc nemusím, protože bývají "na jedno brdo". Karantény, upírství pojaté jako nákaza...

S propojením moderních technologií, sociálních sítí či upírských televizních programů to ale mělo něco do sebe. Čtenář se do toho snadněji začetl, protože mu to bylo celkově blízké. Nicméně zpracování trochu pokulhávalo - věřím, že by se z toho dalo "vytřískat" mnohem víc.

Celé to působilo dost střípkovitě a nedotaženě. Jako by toho autorka chtěla strašně moc říct, ale pak na to zapomněla nebo jí to už nepřišlo důležité.

"Spi, Tano. Ochráním tě před Smrtí, já se jí nebojím. Jsme nepřáteli už tak dlouho, že jsme si blíž než nejlepší přátelé."

(Gavriel, str. 75)

Pojetí upírů se tu blížilo k jejich hororovějším verzím - byli tu rudookými monstry lačnícími po lidské krvi. Občas to ale poněkud "drhlo" a někteří z nich byli až nápadně hodní. Tu a tam je sice přepadla temnější chvilka, kdy se zachovali zle, pak ale sklouzli zpět ke své "dobrotě". Například Aiden - jistě, párkrát se napil z člověka, ke konci se ale zase vrátil ke svému nepříliš nebezpečnému já. Proč by se z něj nemohlo stát krvelačné monstrum, z nichž měli lidé strach?

Co se týká postav, moc nadšená jsem z nich nebyla.  Nebyly příliš dobře propracované, ani s jednou jsem se nedokázala ztotožnit, natož si ji snad oblíbit. Tana mi i navzdory vší té odvaze a snaze neublížit svým milovaným přišla nudná a ničím zajímavá. Gavriel na tom byl naštěstí o něco lépe - byl to starý upír s tváří mladíka, mluvil archaicky a byl tak trochu šílený. Kdyby ho ale autorka více rozvinula, rozhodně mohl být o několik tříd zajímavější.

Z vedlejších postav mě neoslnil snad nikdo, možná jen Lucien, který tu hrál roli záporáka, nicméně ani on nepůsobil moc věrohodně.

"Jsi nebezpečnější než samotné svítání."

(Gavriel, str. 161)

Co mě vyloženě iritovalo, byla milostná linka. Pro mě naprosto neuvěřitelná a v podstatě ničím nepodložená (myslím tím zajímavý příběh, zápletka aj.). Jistě, nějaké "náznaky" se tu a tam vyskytly, nicméně ani jeden z nich mi nedokázal odůvodnit to osudné "miluji tě". A vlastně jsem ani nepochopila tu jejich první pusu.

Líbilo se mi prokládání hlavního děje kratšími kapitolkami, například z blogu nějakého upířího nadšence, z pohledu Pearl apod. Dodávalo to knize lepší spád a trochu ji pozvedlo na originalitě. Nápad s osmaosmdesátidenní lhůtou na možné "uzdravení se" z upíří infekce (tedy v případě, že se po tu dobu nenapijete krve), byl taky vcelku dobrý.

Konec jako takový mi přišel lehce unáhlený a přitažený za vlasy. Přinesl sice nějaké to překvapení, ale celkově působil dost zrychleně a zmatečně a v podstatě nic moc nevysvětlil.

 "Být závislý na nebezpečí je hrozné, ale tohle se mi na tom líbí - to, jak jasně se díky tomu dá myslet."

(Gavriel, str. 297)

Jako celek knihu hodnotím průměrně - bylo to čtivé a nápadité, ovšem dost pokulhával děj, postavy i samotné zpracování. Dle mého názoru to bylo dost děravé a postavám chyběl hlubší charakter.

Přesto si myslím, že své čtenáře si Nejchladnější dívka rozhodně najde - určitě mezi těmi mladšími. Pro starší milovníky YA fantastiky to bude spíš jako taková oddechovka. (Pro mě osobně zajímavější knihy tohoto žánru najdete pod kolonkou Doporučuji.)

Závěrem:

Četla jsem sice jen druhé vydání Nejchladnější dívky, ale i z osobní zkušenosti vím, jak moc příšerné byly překlady a korektury nakladatelství Omega. Dobrovský se v tomto ohledu snaží zlepšovat a je to i znát - stále je ale kniha plná překlepů, stylistických chyb apod. Nicméně je dobré pozorovat kroky kupředu, nikoli dozadu.

Více o této problematice se zamýšlím v blogovém článku "Čím dál tím víc chyb v knihách. Co za tím stojí?"