Kaziměsti

01.02.2022

Nekrmte kanály! aneb Slušně nabušený výlet autorovou představivostí

Kaziměsti, románová prvotina českého spisovatele Martina Bečana, bezpochyby zaujmou hned svým přebalem, kdy autorkou ilustrace je Lenka Šimečková (k jejím pracím patří např. i obálka k Dceři zimy) – tajemná, lehce strašidelná dáma v klobouku ničící město dokonale vystihuje celkovou atmosféru knihy.


Ale dokáže zaujmout i samotný příběh?

Kaziměsti (M. Bečan)



Anotace

"Čtveřice přátel naskočí jednoho dne do přijíždějící tramvaje číslo 0 a ta je zaveze do Nikam. Zjišťují, že město, ve kterém žijí a studují, má druhou tvář. Sněží v něm papír, tramvajové koleje tvoří horské dráhy, krysy se mění ve stíny a jsou v něm domy, ulice a celé čtvrti, o kterých většina lidí nemá tušení. Zlákáni plejádou divů a zázraků se rozhodnou sem přestěhovat. Jenže město je nakaženo nemocí..."

Informace o knize

Autor: Martin Bečan
Žánr: česká literatura, urban fantasy, pro děti a mládež
Rok vydání: 2017 (nakl. Fragment)
Počet stran: 256

Hodnocení na Databázeknih.cz: 74 %

Zdroj: Databáze knih. Knihy | Databáze knih [online]. Copyright © 2008 [cit. 01.02.2022]. Dostupné z: https://www.databazeknih.cz) 

Lazar, Cesmín, Parma a Zima. Parta čtyř kamarádů s podivnými jmény a ještě podivnějšími osudy zjišťuje, že město, v němž žijí a studují, má odvrácenou tvář – stačí jen nastoupit do tramvaje č. 0, jedoucí prostě Nikam. Dopravní prostředek s kolejemi tvořící horskou dráhu je doslova vyplivne ve stanici Podivná. A tahle Podivná, společně se sousedními ulicemi Podivnější a Nejpodivnější, rozhodně dostává svému jménu.

Čtveřice kamarádů se náhle ocitá v částech Olomouce, které jsou obyčejným lidem neviditelné, protože město je prostě a jednoduše pozvalo. Je zde například zakázáno krmit kanály, krysy se tu mění ve stíny a loví trilobity hemžící se v obytných domech, v prapodivném klubu připomínajícím kostel – akorát místo svěcené vody tu najdete svěcenou vodku – visí cikánka ve skleněné kouli, morovým sloupem se dá projít – a vlastně i proplout –, z jednorožců se tu dělají hody...

Není proto divu, že se Lazar s ostatními rozhodne, že obyčejná Olomouc je pro ně příliš nudná. Přestěhují se proto do Podivné. Užívají si podivností, které skryté město poskytuje – zároveň však zjišťují, že lidé se tu mění a město je nakažené. Zákeřnou a nebezpečně rychle se šířící nemocí.

Podaří se jim Nikde zachránit? A dokáží zachránit sami sebe a své přátelství?

"A ty by ses chtěl vracet mezi normální lidi, kdybys mohl, kdykoliv se ti zachce, plachtit s ptáky nad městem? Nechat se unášet větrem, o tom si můžeme my ostatní nechat jenom zdát."

(str. 149)

Spousta čtenářů Kaziměsty přirovnává k Ajvazovu Druhému městu nebo ke Gaimanovu Nikdykde. Jisté podobnosti se tam rozhodně najdou – alternativní město, spousta metafor a hlavně bezbřehá představivost. Protože ta se M. Bečanovi rozhodně nedá upřít. Právě jeho fantazie, která snad nezná hranic, pasuje příběh s pomalým dějem na "tohle jen tak z hlavy nedostanu."

Děj je v Kaziměstech trochu upozaděn, což mně osobně nevadilo. Spokojeně jsem si plula ve vodách fantaskních obrazců podivného města, v poznávání ještě podivnějších obyvatel a kochala se originalitou, kterou autor příběhu vdechl. Četlo se to krásně, moje obrazotvornost jela na plné obrátky a já se nemohla nabažit krásného jazyka (i když jednu výtku bych přece jen měla – korektor by si měl zopakovat pár základních pravidel ohledně psaní čárek před "než" a "jako") a skrytých významů.

Postupem času však toto nadšení lehce opadalo a já začala nad příběhem více přemýšlet – hlavně nad postavami. Měla jsem totiž problém zařadit je mezi dospělé vysokoškoláky. Jejich vyjadřování i chování mi přišlo bližší "puberťákům", stejně tak vyprávění z pohledu Lazara. Byla jsem z toho lehce rozpačitá a upřímně jsem se po celou dobu čtení nedokázala sžít s tím, že postavám není třináct..

"Protože láska se musí opatrovat, zalévat a hnojit, zrovna jako cesmína, narcisy a tulipány. A skuhrat a stěžovat si na nevlídný svět je přece jenom o maličko jednodušší."

(str. 221)

I přes to, že jsem si s postavami příliš nerozuměla, nedokázala si k nim najít tu pomyslnou cestu, koncept jejich konečné proměny byl velmi zajímavý a, dle mého skromného názoru, skvěle propracovaný – stejně tak osudy, které je nakonec potkaly. Všechno k tomu sice směřovalo, v některých ohledech to ani nepřekvapilo, i tak si ale konečné rozuzlení ponechalo notnou dávku tajemna. Rozhodně jsem po dočtení měla nad čím přemýšlet.

Ze všeho nejúchvatnější mi přišlo město. Nikde. Podivná, Podivnější i Nejpodivnější, Almara i Černá růže. Vlastně všechny ty podivnosti, které hrdinové postupně poodkrývali. Asi bych se nezachovala jinak – dostat se někdy do alternativní verze nějakého českého městečka, kde prší nahoru, stínky loví trilobity, nad hlavami létají vážně ohromní motýli či včely, neváhala bych a rovnou tam zůstala.

Samozřejmě jen v takovém případě, kdyby ho nesužovala nákaza. Rakovina. Plíseň. Prostě kaz jako v Kaziměstech. A jakmile zjistíte, co (nebo kdo) za tím stojí, možná se skutečně zamyslíte.

"Když budeš žít jen pro ostatní, přijdeš o sebe. Sám si vytvoř svůj vlastní konec, nenechávej ho na ostatních."

(str. 250)

I přes všechny ty nedokonalosti, které Kaziměsti mají, knihu hodnotím jako slušný nadprůměr – obzvlášť když se jedná o autorovu prvotinu. Po dlouhé době jsem měla tu čest přečíst si originální, nápaditý příběh se silnou atmosférou obestřenou tajemnem, tichým, ale neustále přítomným, na zády nám dýchajícím nebezpečím a se zajímavým koncem.

Kaziměsty doporučuji všem milovníkům urban fantasy, YA literatury či new weird, oslovit by mohli i čtenáře Neila Gaimana.

Za mě to rozhodně nebylo šlápnutí vedle a knihu jsem si užívala s každou její stránkou.