Kaziměsti, románová prvotina českého spisovatele Martina Bečana, bezpochyby zaujmou hned svým přebalem, kdy autorkou ilustrace je Lenka Šimečková (k jejím pracím patří např. i obálka k Dceři zimy) – tajemná, lehce strašidelná dáma v klobouku ničící město dokonale vystihuje celkovou atmosféru knihy.

Ale dokáže zaujmout i samotný příběh?

Kaziměsti (M. Bečan)

Lazar, Cesmín, Parma a Zima. Parta čtyř kamarádů s podivnými jmény a ještě podivnějšími osudy zjišťuje, že město, v němž žijí a studují, má odvrácenou tvář – stačí jen nastoupit do tramvaje č. 0, jedoucí prostě Nikam. Dopravní prostředek s kolejemi tvořící horskou dráhu je doslova vyplivne ve stanici Podivná. A tahle Podivná, společně se sousedními ulicemi Podivnější a Nejpodivnější, rozhodně dostává svému jménu.

Čtveřice kamarádů se náhle ocitá v částech Olomouce, které jsou obyčejným lidem neviditelné, protože město je prostě a jednoduše pozvalo. Je zde například zakázáno krmit kanály, krysy se tu mění ve stíny a loví trilobity hemžící se v obytných domech, v prapodivném klubu připomínajícím kostel – akorát místo svěcené vody tu najdete svěcenou vodku – visí cikánka ve skleněné kouli, morovým sloupem se dá projít – a vlastně i proplout –, z jednorožců se tu dělají hody...

Není proto divu, že se Lazar s ostatními rozhodne, že obyčejná Olomouc je pro ně příliš nudná. Přestěhují se proto do Podivné. Užívají si podivností, které skryté město poskytuje – zároveň však zjišťují, že lidé se tu mění a město je nakažené. Zákeřnou a nebezpečně rychle se šířící nemocí.

Podaří se jim Nikde zachránit? A dokáží zachránit sami sebe a své přátelství?

"A ty by ses chtěl vracet mezi normální lidi, kdybys mohl, kdykoliv se ti zachce, plachtit s ptáky nad městem? Nechat se unášet větrem, o tom si můžeme my ostatní nechat jenom zdát."

(str. 149)

Spousta čtenářů Kaziměsty přirovnává k Ajvazovu Druhému městu nebo ke Gaimanovu Nikdykde. Jisté podobnosti se tam rozhodně najdou – alternativní město, spousta metafor a hlavně bezbřehá představivost. Protože ta se M. Bečanovi rozhodně nedá upřít. Právě jeho fantazie, která snad nezná hranic, pasuje příběh s pomalým dějem na "tohle jen tak z hlavy nedostanu."

Děj je v Kaziměstech trochu upozaděn, což mně osobně nevadilo. Spokojeně jsem si plula ve vodách fantaskních obrazců podivného města, v poznávání ještě podivnějších obyvatel a kochala se originalitou, kterou autor příběhu vdechl. Četlo se to krásně, moje obrazotvornost jela na plné obrátky a já se nemohla nabažit krásného jazyka (i když jednu výtku bych přece jen měla – korektor by si měl zopakovat pár základních pravidel ohledně psaní čárek před "než" a "jako") a skrytých významů.

Postupem času však toto nadšení lehce opadalo a já začala nad příběhem více přemýšlet – hlavně nad postavami. Měla jsem totiž problém zařadit je mezi dospělé vysokoškoláky. Jejich vyjadřování i chování mi přišlo bližší "puberťákům", stejně tak vyprávění z pohledu Lazara. Byla jsem z toho lehce rozpačitá a upřímně jsem se po celou dobu čtení nedokázala sžít s tím, že postavám není třináct..

"Protože láska se musí opatrovat, zalévat a hnojit, zrovna jako cesmína, narcisy a tulipány. A skuhrat a stěžovat si na nevlídný svět je přece jenom o maličko jednodušší."

(str. 221)

I přes to, že jsem si s postavami příliš nerozuměla, nedokázala si k nim najít tu pomyslnou cestu, koncept jejich konečné proměny byl velmi zajímavý a, dle mého skromného názoru, skvěle propracovaný – stejně tak osudy, které je nakonec potkaly. Všechno k tomu sice směřovalo, v některých ohledech to ani nepřekvapilo, i tak si ale konečné rozuzlení ponechalo notnou dávku tajemna. Rozhodně jsem po dočtení měla nad čím přemýšlet.

Ze všeho nejúchvatnější mi přišlo město. Nikde. Podivná, Podivnější i Nejpodivnější, Almara i Černá růže. Vlastně všechny ty podivnosti, které hrdinové postupně poodkrývali. Asi bych se nezachovala jinak – dostat se někdy do alternativní verze nějakého českého městečka, kde prší nahoru, stínky loví trilobity, nad hlavami létají vážně ohromní motýli či včely, neváhala bych a rovnou tam zůstala.

Samozřejmě jen v takovém případě, kdyby ho nesužovala nákaza. Rakovina. Plíseň. Prostě kaz jako v Kaziměstech. A jakmile zjistíte, co (nebo kdo) za tím stojí, možná se skutečně zamyslíte.

"Když budeš žít jen pro ostatní, přijdeš o sebe. Sám si vytvoř svůj vlastní konec, nenechávej ho na ostatních."

(str. 250)

I přes všechny ty nedokonalosti, které Kaziměsti mají, knihu hodnotím jako slušný nadprůměr – obzvlášť když se jedná o autorovu prvotinu. Po dlouhé době jsem měla tu čest přečíst si originální, nápaditý příběh se silnou atmosférou obestřenou tajemnem, tichým, ale neustále přítomným, na zády nám dýchajícím nebezpečím a se zajímavým koncem.

Kaziměsty doporučuji všem milovníkům urban fantasy, YA literatury či new weird, oslovit by mohli i čtenáře Neila Gaimana.

Za mě to rozhodně nebylo šlápnutí vedle a knihu jsem si užívala s každou její stránkou.