Drsná technicko-alchymistická jízda pro fajnšmekry

Dceru železného draka pořád rozdýchávám. Upřímně nevím, co si o téhle knize, která míchá prvky naší každodenní reality s elfy, draky a jinými fantaskními tvory, myslet. Na jednu stranu to bylo... divné. Zvláštní. Extravagantní. Na stranu druhou... se to setsakra skvěle četlo.

Dcera železného draka, ačkoliv rozdělena do klasických kapitol, vypráví o čtyřech životních etapách Jane Olšinkové, lidské podhozenky. V té první se s ní seznamujeme jako s malým děvčetem otročícím v temné továrně ovládané elfskou byrokracií. Život zde je krutý a nemilosrdný. Proto se Jane rozhodne přijmout nabídku poškozeného draka Melanchtona ke společnému útěku.

Jane se posléze dostává na střední školu, kde se seznamuje s novými přáteli různých ras a z různých společenských vrstev. Její "puberta" se v podstatě neliší od té, kterou známe i my (ať už zprostředkovaně, nebo z vlastní zkušenosti) - poprvé ochutná drogy, krade a okusí i sex. Bohužel ani zde není ušetřena krutým hříčkám osudu a několik jejích přátel umírá.

Poté, co Jane dlouhou dobu usilovala o stipendium na alchymistickou univerzitu, se vyprávění přesouvá na vysokou školu. Ovšem ani život zde není pro Jane peříčko. Přichází i odchází další přátelé i nepřátelé, opět se objevuje železný drak a ke všemu se blíží Desátek - den, kdy je všechno dovoleno. A den, kdy zemřou další Janini známí.

Poslední část knihy vypráví o Janenině pouniverzitním životě, kdy se dostává do velice prazvláštní společnosti a její cesta se opět zkříží s Melanchtonem. Ovšem železný drak není jediný, kdo jí neustále vstupuje do života. A kdo jej i neustále opouští...

"Kdo jsi?" vykřikla a znělo to jako vzlyk.

Jsem kopí, jež lační po krvi.

(str. 54)

Dcera železného draka se řadí přesně mezi ty knihy, o nichž nevím, co si mám myslet. Zpočátku jsem byla rozpačitá, zda má cenu takový mišmaš a fakt divnou podivnost vůbec dočítat. Prolíná se tu hned několik žánrů - fantasy, sci-fi, kyberpunk... Mísí se v něm prvky jak reálného světa, který je velmi podobný tomu našemu (hlavně soudobému USA, tedy v 90. letech), s klasickými motivy fantasy, ať jsou to elfové, trpaslíci nebo magie.

Přese všechnu podivnost, která snad dýchá z každé stránky, se Dceři železného draka nedá odepřít hned několik věcí - plynulost děje, jeho zajímavost, originalita, surovost i syrovost a... nadmíru skvělá čtivost. Ta mě udržela zůstat s Jane až do konce. A nakonec jsem knížku, co se zprvu jevila jako něco, co jaktěživ nedočtu, se zájmem slupla za dva dny.

"Já už na ničí straně nebudu," prohlásila Jane. "Strany jsou pro blbce."

(str. 59)

Hlavní vyprávěcí linka sleduje dospívání Jane Olšinkové. V podstatě se neliší od středoškoláků či vysokoškoláků 90. let - zkouší drogy i sex, poflakuje se po obchodním centru, sem tam se snaží i přivydělat (krádežemi)... to vše je ale zabaleno do podivného světa plného elfů a trpaslíků, kouzel, alchymie či vyspělé technologie. A taky těžké, kovové manipulace.

Sám Michael Swanwick v českém vydání Dceři železného draka o Jane Olšinkové píše toto: "Když jsem se konečně dostal k psaní, Jane Olšinková se záhy stala mou nejmilejší postavou, a je jí dodnes. Podle mého názoru a navzdory některým krajně nemoudrým rozhodnutím jedná skutečně hrdinsky. Ne že by se mnou souhlasila. Ale kdykoli ji život srazil na kolena, vstala, oklepala se a zkusila něco nového. Byla statečná. Měla kuráž. Někdy je mi líto, že nejsem víc jako ona." (Předmluva, str. 10) Osobně s ním souhlasím jen z části.

Hlavní hrdinka Jane je postavou, o které nevíte, co si o ní máte myslet. V jednu chvíli s ní soucítíte, dokážete se do ni vcítit, aby vám vzápětí bodla kudlu do zad a vy si řekli, jaká je to... špatná holka. Jistě, opravdu je odvážná a kurážná, zároveň jsem ale občas pociťovala chuť ji řádně proplesknout (například chudáka Billyho mi bylo opravdu líto).

"Co mi záleží na tom, na který straně zdi jsem? Tady a teď vidím světy, jaký si nedovedeš ani představit. Věci, který ani nedokážeš pojmenovat. A občas mám i zlý předtuchy."

(Kohoutek, str. 64)

Všechny čtyři Janiny životní etapy, které ale v knize nejsou nijak označené a čtenář se do každé z nich přesouvá doslova skokově a bez upozornění, propojuje několik zvláštních postav: mechanický drak Melanchton, k němuž je Jane prapodivně připoutaná, a čtyři mladíci, kteří i přes odlišný vzhled, povahu či věk sdílí stejné jméno - to skutečné jméno.

Romantika tak dostává zcela jiné rozměry. A ačkoliv zde nehraje hlavní roli, je podána velice zajímavě a originálně.

"Jak já to vidím, ona je slunce a já měsíc. Je tak plná života, že pohled na ni oslepí. Bez ní nejsem nic. To, co jsem, je jenom slabý odraz její nádhery."

(Petr, str. 127)

To, že Dcera železného draka byla napsaná už v roce 1993, jsem se dozvěděla až po dočtení. Celkem dost mě to překvapilo - doteď si tohle podivné a nadčasové dílo ponechalo notnou dávku originality a v podstatě stále odráží problémy a zábavu některých dnešních dospívajících.

Je jasné, že Dcera železného draka není pro každého. Sama jsem si často říkala, na čem autor jede, ale nakonec jsem si příběh celkem oblíbila. Je to dílo pro fajnšmekry, co si potrpí na divnostech, žánrových rozmanitostech a dokonalých mišmaších.¨

Možná by se vzhledem k věku hrdinky dalo zařadit i do YA literatury, nicméně mu chybí výraznější romantická linka a jednoduchost.

Ovšem Dcera železného draka rozhodně jednoduchá není.