Claire, vrať se mi

Když zemřela, zemřel jsem s ní. Chtěl jsem to ukončit.
A ty... ty jsi jí tak podobná!
Sledování tvé maličkosti se stalo smyslem mýho života. Srdce mi tlouklo jako zběsilé pokaždý, když jsem tě viděl vycházet z naší oblíbený kavárny s kapučínem, které tak milovala. Když ses usmála a zastrčila si pramen vlasů za ucho - přesně to jsem na ní zbožňoval.

Jenže nejsi ona. Možná tak vypadáš, ale jsi jen obyčejnou napodobeninou.

Kurva.

Chci ji zpátky.

Lenny

Připadám si jako blázen. Svírá mě divný pocit. Jako by na mě za každým rohem číhalo nebezpečí.

"Měla bys s tím někam zajít," řekla Andrea, když jsem se jí svěřila. Seděly jsme u našeho stolu u okna v kavárně Na růžku.

"Jako za terapeutem?" zamračila jsem se.

"Jo."

"Vždyť už k jednomu chodim..."

"Tak ho změň," opáčila. "Už je to dlouho, co se to stalo. Měla bys zase začít žít, ne mít ze všeho strach."

"Říkám ti, že..." nadechla jsem se rozhořčeně, ale pak mě zaujal náhlý pohyb venku. Zmlkla jsem. Asi jsem fakt blázen, řekla jsem si v duchu, když jsem nikoho podezřelého nezahlédla.

Andrea můj poplašený pohled postřehla. Tázavě pozvedla obočí.

"Fajn, zkusím si o tom s někým promluvit," zahučela jsem neochotně.

Náš pravidelný sedánek se jako obvykle protáhl skoro do zavíračky. Na město padla tma a k mé smůle začalo pršet. Nesnáším déšť. Připomíná mi tu noc.

"Zvládneš to?" zeptala se Andrea, když jsme vyšly na ulici. "Fakt nechceš svízt?"

"Ne," odvětila jsem. "Půjdu pěšky, nemám to tak daleko."

"Tak si půjč aspoň deštník," zašátrala v kabelce. Při pohledu na růžovou věc s puntíky jsem se ušklíbla, ale neodmítla jsem.

Pak jsme se rozloučily. Zatímco jsem se začala brodit kalužemi, Andrea nastoupila do svého auta. Cítila jsem na sobě její pohled (doufala jsem, že je její), dokud jsem nezašla za roh. Tam jsem konečně mohla přidat do kroku.

On

Nesnášíš, když prší. Jako já. A stejně jako já nesnášíš auta.
Lilo, přesto jsi nenastoupila. Raději ses domů vydala pěšky. Mokla jsi i přes to, že ti s sebou dala ten směšný deštník.
Vlasy ti zvlhly. Stejně jako jí se začaly zlehka kroutit. Vždycky vypadala tak roztomile!
Šílím z toho, jak moc jsi jí podobná. Pronásleduje mě to ve snech. Zdává se mi o ní, vím, že je to ona.

Vždy to ale skončí stejně...

Jediné, co z ní nakonec vidím, je kaluž krve. Lepkavá, teplá, všude okolo. Střepy i silnice jsou jí potřísněné. Déšť je do sebe jen nemilosrdně vpíjel.
Poslední vzpomínka na její tvář se mi neustále vrací. Ve spánku i ve dne. Jak hleděla bezvýrazně před sebe, hlavu roztříštěnou.

Krev.
Lepkavá, teplá.
Všude okolo.

Kurva, měla žít. To tys měla chcípnout!

Díky, Pane. Díky tobě a tvé nehynoucí lásce ke mně! Za chvíli se s ní zase setkám...

Lenny

"Čiči," zavolala jsem na Coco, když jsem celá promrzlá vešla do bytu. Zanadávala jsem - zpod koupelnových dveří se linulo světlo. Zapomněla jsem zhasnout. To vyřeším pak, teď se musím zahřát... Hodila jsem klíče na botník a svlékla si promáčený boty i kabát. Běžela jsem do obýváku, abych zapnula radiátor a usušila mokré věci.

"No tak, nehraj si na uraženou, už jsem doma," křikla jsem, když se Coco neobjevila. Rozsvítila jsem v kuchyni a otevřela skříň s kočičími pamlsky, ve snaze tu chlupatou kouli nalákat na oblíbeného lososa. "To je divný," zamumlala jsem, když to nepomohlo.

Pohled mi padl na dveře koupelny. Najednou mě ta světelná linie pod nimi začala děsit. Jsi blázen, napomenula jsem se, když mě zase přepadl pocit, že tu něco nehraje. Běž se už sakra léčit!

"Coco!" volala jsem marně. V bytě se rozléhalo ticho. Plíživé, ochromující, narušované jen mým dechem a zrychleným tlukotem srdce. Celá vyděšená jsem vykročila ke koupelně. "No tak, čiči, děsíš mě..."

Vzala jsem za kliku. Otevřela jsem.

Ticho narušil dlouhý táhlý výkřik plný vyděšení.

Vycházel z mého hrdla.

On

Nechal jsem jí doma vzkaz, Pane. Jak jste přikázal.

"Výborně, chlapče. Bůh tvé činy náležitě odmění."

Pane, prosím... Už bych ji zas rád viděl.

"Buď trpělivý, synu. Už brzy. Jen to chce víc obětí Rohatému..."

Lenny

Omdlela jsem. Nevím, kdy přesně. Jestli ve chvíli, kdy jsem uviděla Coco viset za ocas před zrcadlem, vykuchanou a bez očí. Na podlaze pod ní se kroutily vnitřnosti. Poznala jsem střeva. Pak jsem se pozvracela. Nebo v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že celá koupelna je od krve, zdi, zem i sprchový kout, a nenávistných vzkazů.

Mělas zemřít místo NÍ.

Chcípni, svině!

CHCÍPNI!

Srdce mi bušilo až v krku, když jsem se zvedala. Dlaně jsem měla od krve, stejně tak oblečení. Dlaždice byly kluzké, rudé, počmárané. A taky od mých zvratek.

Třásla jsem se. Dech se mi zadrhával, čelo orosilo potem. Roztřeseně jsem sáhla do kapsy a doufala, že se mobilu nic nestalo.

Naštěstí byl celý, jen trochu poškrábaný. Okamžitě jsem vytočila 158.

***

"Ty vole, Lenny, ty vypadáš!"

Musela jsem vypadat fakt příšerně. Byla sobota dopoledne, pochmurný upršený den, a já zvonila u Andrey, bledá, vyděšená, s vlasy slepenými zvířecí krví.

Policisti mě pustili až ráno. Vyslýchali mě, i když jsem jim neměla co říct. Vyptávali se na věci, do kterých jim nic nebylo. Otevřeli staré rány, které jsem tak pečlivě pohřbila. Tvrdili, že krev v mé koupelně zčásti patřila Coco, většina ale byla prasečí. A kozí.

"Myslíš, že bych u tebe mohla pár dní zůstat?"

"No jasně, že váháš!" vyhrkla a pustila mě dovnitř. "Jen mi prosím řekni, co se ti sakra stalo? A to v tvých vlasech... snad to není krev, že ne?"

Byla jsem ještě otupělá z noci, kdy jsem ten hrůzný zážitek omílala pořád dokola, takže jsem byla schopná o tom mluvit. Řekla jsem jí všechno. Jak mi slova apaticky proudila z úst, před očima se mi zjevovala nebohá, vykuchaná Coco s vydloubnutými bulvami i nechutné krvavé zprávy.

Nakonec jsem se přece jen dala do breku.

"Takže se ti někdo vloupal do bytu a zabil ti kočku?" šeptala Andrea, zatímco mi podávala kapesník. "A kromě litrů zvířecí krve a nenávistnejch vzkazů po sobě nic nezanechal?"

Zmohla jsem se jen na přikývnutí a hlasité vysmrkání.

"Do prdele, Lenny, to muselo bejt hrozný!" třeštila oči a přivinula mě k sobě. "Zůstaň tu, jak jen dlouho budeš chtít!"

Vlídná náruč mojí nejlepší kamarádky mě nakonec celkem uklidnila. Slzy vyschly, zbyly po nich jen slané cestičky. Mysl se vyprázdnila.

Andrea mi šla udělat pořádně silné preso. Dokonce ho stihla říznout rumem. "Na uklidnění," vysvětlila.

"Policie... policie říkala, že podle většiny těch vzkazů by to mohlo mít souvislost se smrtí mojí sestry," zachroptěla jsem po druhém šálku. Bylo mi konečně teplo.

Andrein výraz mluvil za vše. "S Claire?" vykoktala. "Já myslela, že měla autonehodu."

"Ano," přikývla jsem. "Já jen..."

Zarazila jsem se. Nechtěla jsem se vracet do minulosti. Nechtěla jsem si opět přivodit ten svíravý pocit beznaděje a provinilosti, který mě doprovázel poslední tři roky. Tři roky bez mé sestry. Tři roky bez mého milovaného dvojčete. Zbylo jen prázdno. Díra v srdci. A bezbřehé, v můrách se vracející výčitky.

Teď se to všechno probouzelo zpět k životu. Po měsících terapií a rocích na prášcích.

"Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš," řekla tiše. "Vím, co ti dalo za práci na to všechno zapomenout."

"Vrací se to zpátky," odvětila jsem dutě. "Tak proč o tom nemluvit nahlas?" Povzdechla jsem si. "Tu noc, kdy se to stalo, jsem v tom autě měla sedět já," přiznala jsem se. Po letech mlčení. Trápení. Utápění se v depresích. Dvakrát jsem si sáhla na život.

"To... to já měla jet pro tátu na letiště. Já měla umřít, ne Claire. Kdybych se před tím nenapila, mohla tu být."

Řinulo se to ze mě stejně rychle jako nový slzy. Zasranej Silvestr. Nikdy si to nepřestanu vyčítat.

Mělas chcípnout! hlásal jeden z těch krvavých nápisů v mojí koupelně. Měl pravdu.

"No tak, Lenny," konejšila mě Andrea. Ani nevím, jak jsem se zas ocitla v její náruči. "Je to jen samé kdyby. Tohle si přece nemůžeš vyčítat!"

"Co ty o tom víš?" popotáhla jsem. Nemohla mi rozumět. Věděla jsem to já, věděla to i ona.

Kdybych tenkrát jela já, jak jsem slíbila, Claire mohla žít. I tohle jsem věděla. A věděl to i ten, kdo mi sakra zabil kočku.

On

Tak co, holčičko, cítíš tu beznaděj? Cítíš tu bolest?
Kdybys tenkrát chcípla ty, mohla žít Claire i ta tvoje zasraná kočka.
Nemuselo by se stát nic z toho, co se stane.
Všichni mohli žít, kdybys zemřela.
Ale ona se mi vrátí, víš? Ještě není všem dnům konec.

Postarám se o to.

Pan se postará.

Lenny

"A nemohl to udělat ten její manžel?"

Stmívalo se, konečně přestalo pršet. Andrea upekla slaný závin se špenátem. Můj oblíbený. Popíjely jsme červené víno a pod vlivem druhé, téměř dopité lahve jsme společně přemítaly, kdo mohl ublížit Coco.

"S Tomem se vídám, vypadá dobře," zavrtěla jsem hlavou. "Dokonce si našel novou přítelkyni. Kdyby mi chtěl vyhrožovat, už by to udělal dávno, nemyslíš?"

"Hm," zamyslela se Andrea. "Musel to ale být někdo, kdo s vámi tenkrát slavil. Protože jak jinak by věděl, žes měla tátu vyzvedávat ty, když ani mně jsi o tom neřekla?"

Tohle všechno už si dala dohromady i policie, když jsem jim řekla, kdo si myslím, že má být "ona" v těch krvavých zprávách. Dokonce po mně vyžádali seznam všech, kdo tenkrát oslavoval s námi. Jenže kdo si to má pamatovat? Vidím před sebou jen rozmazané obličeje, většinu navíc zvala sestra.

"A neměla třeba nějakýho... já nevim, milence?" vytrhla mě Andrea ze zamyšlení.

"O nikom nevím," zamračila jsem se. "Navíc o tom pochybuju, určitě by mi něco řekla. S Tomem plánovali rodinu, nevěřím, že by si začala s někým jiným. Co vím, tak jim to klapalo..."

"Seš si jistá, Lenny? Protože tohle nemohl udělat jen tak někdo. Musel to bejt někdo pořádně švihlej! Někdo, kdo tě obviňuje z Claiřiny smrti. A na koho takovej morbidní čin sedí líp než na zhrzenýho milence? Pokud to vážně nebyl její manžel, tak kdo?"

"Moc koukáš na americký filmy," zahučela jsem. Jenže jak jsem nad tím víc a víc přemýšlela, začala jsem si myslet, že Andrea možná na něco kápla.

On

Přede mnou se neschováš.

Vidím tě, jak vycházíš z domu své kamarádky. Jdeš si pro kávu jako každé ráno, i když dnes později než obvykle. Pak se vydáváš do města místo do práce. Určitě sis po té příšerné noci vzala pár dní volno.

...Mimochodem, jak se ti líbil můj vzkaz?...

Cestou se zastavuješ v knihkupectví. Vycházíš s malou papírovou taškou. Čteš ráda - stejně jako já. A stejně jako má milovaná. Ta, kterou jsi mi vzala.
Na křižovatce se vydáš rovně. Míříš do parku, zřejmě na svou oblíbenou lavičku. Neustále se otáčíš, jako bys měla pocit, že tě někdo sleduje.

Ano. Pořád tě sleduju.

Ve dne v noci.

Lenny

Zatímco Andrea šla v pondělí do práce, mě čekal celý týden volna. V tak malém městě, jako je to naše, se zprávy šíří rychle, takže mi šéf už v neděli sám volal s tím, že si mám odpočinout a ten hrůzný zážitek vstřebat.

Vstala jsem až v poledne, byla jsem vyčerpaná. Psychicky i fyzicky. Abych se vzchopila, zašla jsem na svou oblíbenou kávu, posnídala medovník a vydala se do města.

V ulicích se pohybovalo dost lidí. Dospělí i děti vracející se ze školy. Bylo pochmurno, vzduch stále páchl po dešti. Silně foukalo, nepříjemně mrholilo, cítila jsem, jak mi mrznou uši i tváře. Počasí jako by se domluvilo s mojí náladou. Bylo prosně hnusné, depresivní.

Kousek za kavárnou mě zase přepadl ten divný pocit, že mě někdo sleduje. Na zátylku se mi zježily chloupky, srdce se mi rozbušilo na poplach. Otočila jsem se. Nikde jsem ale nikoho podezřelého neviděla. Procházející většinou venčili psi nebo spěchali na nedalekou autobusovou zastávku, kam právě přijížděl jejich spoj.

Jsi magor, fakt! vynadala jsem si, když jsem se otočila potřetí. Abych uklidnila svou pomatenou hlavu, vešla jsem do knihkupectví. Strávila jsem tam hodinu, než si vybrala dokonalou knihu pro chladné odpoledne. Jakmile jsem ale obchod opustila, podezíravost mě neopustila, spíš zesílila. Krvavé myšlenky na Coco mě navíc děsily i v zalidněných ulicích. Co když někdo z těch náhodně procházejících byl tím, kdo ji vykuchal? Kdo té nebohé kočce vypíchnul oči?

Zamířila jsem k parku, abych pronásledovatele nezavedla do Andreina domu. Počasí sice čtení venku nepřálo, ale strach, že by mohl ublížit dalšímu, koho jsem milovala, byl silnější než já.

Městský park se rozprostíral za mostem, na pravém břehu řeky. Byl plný pejskařů, listí, kaštanů a žaludů a dřevěných laviček. Procházela jsem pod duby a jírovci a zamířila ke svému oblíbenému místu s výhledem na říční zátoku. Na jejím břehu se kroutilo několik vrb. Hladina zrcadlila jejich klanící se koruny. Vždy jsem měla pocit, jako by se k vodě skláněly pod tíhou mého smutku, který jsem s nimi sdílela.

Když jsem se blížila, skoro jsem nedýchala. Kolem mé lavičky postávalo několik lidí. Neviděla jsem, co upoutalo jejich pozornost, ale vypadali na smrt zděšeně. Nejistě jsem k nim došla, i když mě paní stojící nejblíž varovala, ať to nedělám.

Srdce se mi zastavilo.

Na zemi ležela krkavčí těla. Chyběla jim křídla. Hlavičky byly zvrácené, zobáky napadrť. Očka vytřeštěná, odrážela se v nich hrůza z posledních okamžiků jejich bídného života. Černé peří roztrhané na cáry. Všude krev. Tmavá, děsivá, jako moje noční můry. Jako díra v hrudi, která se stále zvětšovala.

Krev byla i na lavičce. Rozlitá v neutuchajícím mrholení, stále však nesla vzkaz. Určený pro mě.

Mělas chcípnout ty.

On

Oči, aby viděla na zpáteční cestu.
Křídla, aby se mohla vrátit ze záhrobí.
Krev, aby mohla zase žít.

Co je ještě potřeba, ctěný Pane?

"Srdce, můj synu. Aby jím vykoupila svou duši u Rohatého."

Už se to blíží.
Už se blíží chvíle, kdy budeme zase spolu.

Ach, má přesladká Claire...

Lenny

Čekalo mě několik telefonátů s Andreou. Pak hodiny vyslýchání. Nechci už mluvit, prostě nechci! křičela jsem v duchu. Bolí to, vysiluje! Nevím, co ještě chcete slyšet, kurva. Sama netuším, co má všechna ta krev znamenat!

Neměli tušení, kdo mohl tyhle zvrácenosti dělat. Už vyslechli všechny, kdo byl podle mě a několika dalších na té novoroční party před třemi lety.

"Možná to s vaší sestrou nakonec nesouvisí," řekli mi.

Odvezli mě k Andree. Čekali, dokud jsem si neodemkla vchodové dveře, teprve pak odjeli. Měli čekat dýl.

"Andy, jsem tu!" zvolala jsem vyčerpaně. Svlékla jsem si promočený kabát. V obýváku praskal oheň, televize hrála. Vydala jsem se za zvuky. Cestou jsem popadla lahev červeného a připravené skleničky.

"Měla jsem příšerný den! Doufám, že už to skončí, nebo mi brzy šibne," vešla jsem do kamarádčina obýváku.

Zvuk tříštícího se skla.

Vylité víno. Rudé fleky na koberečku.

Vřískot. Pláč. Hysterie. Andrea v křesle. Mrtvá. Studená, bledá. Hlava zvrácená, oči upřené do stropu. Bezvládné ruce na opěradlech. Díra v hrudi. Krev. Všude krev. Moje zvratky.

Silueta skrytá ve stínu.

"Ahoj, Lenny."

Lapena v síti agonie jsem ten hlas zprvu nepoznala. Přes záplavu slz jsem neviděla, kdo ke mně promlouvá. Jen jsem dál klečela. Lapala po dechu a volala jméno mrtvé kamarádky.

Promiň, promiň, promiň!

Byla to moje vina. Kdybych té noci zemřela, všichni mohli žít. Napsal mi to. A měl pravdu, zmrd.

"No tak, kurva! Poznáváš mě?!" čapnul mě za vlasy a přinutil vzhlédnout. Vrazil mi facku. Pozvracela jsem mu boty. Teprve po druhé ráně, kdy jsem v ústech pocítila kovovou pachuť, jsem konečně poznala jeho obličej.

"Danieli," zašeptala jsem.

To není možné! Daniel, můj Daniel! Dlouholetý přítel, kdysi ten nejbližší. Znala jsem ho zatraceně dlouhých dvacet let! A přece ho neznala.

"Miloval jsem ji!" zařval mi do ucha. "Celou tu dobu, Lenny! Ona byla moje, jenom moje! A tys mi ji vzala!"

"Nikdy nebyla tvoje," zachroptěla jsem. Už na ničem nezáleželo. Nikdo mi nezbyl. Byla jsem jak v transu. A stejně jsem věděla, že umřu. "Byla Tomova."

Daniel zaklonil hlavu a dal se do hysterického smíchu. "Šukal jsem ji, víš?" šílel. "Milovala mě! A tu noc... tu noc s ní zemřelo i naše dítě!"

Chtělo se mi omdlít. Zvedl se mi žaludek. Z krku mi vybublaly žaludeční šťávy.

Claire přece jen měla tajemství.

"Mělas to být ty," zavyl zoufale. "Víš to moc dobře jako já. Tu noc jsi měla chcípnout ty! Mohli jsme být s Claire šťastní! Chtěla toho zmrda opustit. Chtěli jsme utéct a založit rodinu! A tys to všechno překazila, Lenny." Oči se mu leskly. Šílenstvím. Touhou po pomstě. A taky dychtivostí. "Ale to nevadí, má sladká Lenny," šeptal. "Claire se ke mně vrátí, víš? Slíbil mi to. Zařídí to! Nejdřív," napřímil se náhle a napřáhl ruku, "ale musíš chcípnout."

"Už přichází k sobě."

Bolí mě celé tělo. Nedokážu se hnout. Nevím, kde jsem, chvíli ani to, kdo jsem. Trvá mi, než otevřu oči. Neležím, ale... visím.

"Kurva!" začnu vřeštět. Házím sebou ze strany na stranu ve snaze osvobodit se. Bezúspěšně. Ruce i nohy mám k něčemu přivázané. Pozorují mě desítky tváří skrytých pod ohavnou maskou kozla. Nebo možná ďábla.

Jeden pár očí přece jen poznám. Daniel.

Jsem vyděšená. Mám strach. A hrůzu z toho, co mě čeká...

Daniel

Byl jsem zoufalý, když zemřela. Utápěl jsem se v alkoholu a drogách, chtěl jsem se zabít. Až Pan mi ukázal správnou cestu.

Našel mě opilýho na mostě. Stál jsem na zábradlí. Světla vlaku se blížila, už jsem se chystal skočit. Těsně před tím, než jsem to udělal, mě chytil.

"Nedělej to," řekl. "Jsi silnější, než si myslíš. Ještě tě čekají velké věci."

Měl pravdu, Pan. Náš pastýř.

"Pojď se mnou. Řekni mi svůj příběh."

Vyslechl mě. Dokonce mě slyšel. Opravdicky, skutečně slyšel, jak moc mé nitro pláče. Naslouchal mi celou noc i ráno poté. Nepřerušoval mě, nevysmíval se mé bolesti ani touze skončit s tímhle zasraným životem bez mé milované Claire.

Promluvil, až když jsem se vyplakal. "Existuje cesta," pronesl vážně. "Tvá milovaná se může vrátit mezi živé."

Zpočátku jsem byl k Panovým slovům o znovuzrození skeptický. Znělo to tak... nemožně. Nepřirozeně. Jeho příběh o vlastním vstání z mrtvých mě ale přesvědčil, stejně tak příběhy jeho oveček, jak nám láskyplně říkal.

Říkal si Pan. Ochránce svého stáda. V kruhu svých nejvěrnějších se oblékal do černého rouna a na hlavu si nasazoval kozlí rohy. Jednou nohou se nacházel ve světě živých, tou druhou v pekle.

"Kdo věří na nebe, je blázen," říkal. "Ráj neexistuje, je jen peklo. Není však zlé, jak si většina zabedněnců myslí. Je tak dobré, jak si člověk zaslouží. A chrání ho Rohatý. Bůh, jenž nás ochraňuje. Náš otec. Náš spasitel..."

A ten přivede tvou Claire zpět ze záhrobí, můj synu...

Teď jsem tu stál, oblečený do tmavého hávu, skrytý za maskou kozla. Hleděl jsem na Lenny, jak se kroutí na obráceném kříži nad prázdnou kamennou lázní, nahá, k smrti vyděšená a pohmožděná. Pocítil jsem vzrušení. Chtěl jsem, aby trpěla. Chtěl jsem, aby vrátila mou milovanou Claire. A díky její oběti, díky rituálu uctívajícího samotného Rohatého, budeme moct být konečně spolu.

Rozhlédl jsem se. Neviděl jsem ostatním do tváří, měli stejné masky jako já. Byly vidět jen oči, studny plné dychtivosti, touhy vidět vyvolávací rituál, chtíče po prolité krvi. A zbožné lásky k našemu Panovi. Pastýři obyčejných oveček, poslovi samotného Rohatého.

Ach, Pane, povzdechl jsem si v duchu, čím jsme si zasloužili tvou přízeň?

Světlo nad námi zhaslo. Místnost potemněla, ozařovaly ji jen postranní louče. Naše srdce se rozbušila očekáváním. Tichem se rozezvučila tichá, bubnovitá hudba, dokonale dokreslující atmosféru.

Lenny plakala. Křičela, prosila o milost. Třásla se a já s ní - ona strachem a hrůzou, já vzrušením.

A pak, pak konečně vešel. Vysoký, vznešený, oděn v dlouhém černém rouchu s rudým páskem. Vyšel ze stínů jako samotná smrt, jako padlý anděl, jako sám ďábel. Jeho tvář nám byla utajená. Stejně jako my, jeho ovečky, obyčejní satyrové, ji skrýval za maskou. Běžně nosil obyčejnou, hlavu černého kozla s dlouhou bradkou. V této posvátné chvíli si však nasadil slavnostní - ze tří stran na nás hleděly tři odlišné obličeje, opět nemálo podobné kozlím. Všechny byly děsivé. Podivně pokřivené. První, s ústy zkroucenými do hrůzného šklebu, v zubech svírala srdce, které jsem vyřízl Lennině kamarádce. Druhá měla mrtvé kočičí oči, které jako by se nám vpalovaly hluboko do duší. Třetí se nám vysmívala, plivala na nás krev. Místo rohů měla havraní křídla.

Zastavil se. Zhluboka jsme se mu uklonili. Pak se otočil k Lenny, která před námi bezvládně visela, pohmožděná, vyčerpaná.

"Ve jménu našeho boha," rozezněl se chladnou kamennou místností Panův zvučný hlas, "samotného Rohatého," ukázal na malbu ďábla nad Lenniným tělem, "a ve jménu našeho bratra, milovaného Daniela," pokynul mi, abych vyšel z řady, "bude tato žena, nečistá a plná viny, obětována, aby náš vůdce vystoupil ze stínu. Aby Rohatý konečně stanul mezi námi!"

Na okamžik jsem se zarazil. Měla se vrátit Claire, ne Rohatý... Ale Panovi stačil jediný dotek, aby mne uklidnil.

"Neměj strach, synu," pravil konejšivě, "s Rohatým se ze světa mrtvých vrátí i tvá milovaná, to ti přísahám."

Přikývl jsem. Věřil jsem mu.

"Protože Rohatý," zvýšil hlas, "je naším bohem, otcem i vůdcem!"

Lidé v kozlích maskách se dali do nadšeného jásotu. I já se k nim přidal.

Pan nás utišil jediným pohybem ruky. Přesunul se až k Lenny, která se zmohla jen na tiché prosení o život. Popadl ji za tvář. Hrubě jí začal otáčet hlavou ze strany na stranu. "Tahle špinavá poskvrněná žena," pravil, "je zodpovědná za smrt své nevinné sestry a za hluboké utrpení našeho milovaného bratra. To ona je důvodem, proč drahá Claire již není mezi námi a s ní ani dítě, které nosila pod svým srdcem. Zaslouží smrt!" vzkřikl. My mu dali za pravdu. "Smrt za své kruté hříchy! Její tělo poskytne domov Claiřině duši. Z jejího lůna se zrodí nový život, dítě, které svou neopatrností zavraždila. A její krev poslouží samotnému Rohatému. Náš bůh konečně stane mezi námi!"

Zatímco my tleskali, Lenny plakala. Potoky slaných slz si prorážely cesty na její špinavé tváři.

Pan luskl prsty. Přiběhl k němu jeden z nás, s uctivou poklonou mu podal dlouhou dýku. Náš pastýř se otočil zpět k Lenny.

"P-prosím," vzlykla z posledních sil. Pozvedla zrak. Pohlédla přímo na mě. "Prosím," šeptla o pomoc.

Ani jsem se nepohnul. Nechtěl jsem nic než zas vidět svou sladkou Claire. A ona, ona byla cenou za její vykoupení.

Ozval se jekot. Bolest. Utrpení. Dýka zajela hluboko do Lennina lůna. Krvavá řeka se v karmínovém vodopádu padala do kamenné lázně. Bylo jí málo. Pan se rozpřáhl. Vrazil ostří přímo do jejího srdce.

Křik ustal. Bolest odešla.

Pan bodal a bodal, dokud z ochablého těla neproudilo tolik krve, aby zaplnila alespoň dno.

Ti slabí to nezvládli. Tiché bubnování nahradil pleskavý zvuk zvratků dopadajících na chladnou zem a rány, jak jeden po druhém odpadával. Jen my, ti nejsilnější, jsme ten hrůzný pohled vydrželi.

"Slaboši!" zasyčel, když si všiml, kolik jeho ovcí popadalo. Pozvedl dýku a dal se do chůze. Všechny, kdo leželi v mdlobách, klečeli a hrůzou plakali či zvraceli, podřezával jako prasata na porážce. V tu chvíli jsem si všiml, že je v zemi několik struh vedoucích k prohlubni pod křížem. Většina z nich se plnila čerstvou krví, která se mísila s Lenninou.

Lázeň naplnila oběť několika desítek nejslabších oveček. Zůstalo nás jen pět. Pět vyvolených. Tiše a hrdě jsme sledovali, jak se Pan přesunuje zpět ke kříži a svléká se do naha. Ukázal nám své posvátné tělo, nádherné a vznešené, tvář stále schovanou pod děsivou maskou. Sešel schody pod převrácený kříž.

Pan se do té rudé, teplé, lepkavé tekutiny ponořil téměř celý. Nad hladinou zůstaly jen tři kozlí tváře. Ďábelské. Děsivé. Dopadávaly na ně poslední kapky Lenniny krve.

Začal cosi šeptat. Nerozuměl jsem mu, znělo to cize.

Krev začala probublávat. Jako by se vařila. Panův hlas sílil. Volal Rohatého, o tom nebylo pochyb.

Přihlížel jsem s pootevřenými ústy. Panovy kozlí hlavy jako by snad obživly. Přidávaly se k jeho přivolávání hlubokým mečením, prolínalo se s jeho hlasem v dokonalé harmonii temnoty. Jejich mordy se rozpohybovaly, ta první spolkla Alicino srdce, celé, bez jediného kousnutí. Kočičí oči zrudly a vzplály, havraní křídla se rozpohybovala, jako by chtěla uletět.

Symfonie Panova zvolávání a kozlího mečení se propojila v jednolitý hluboký hlas. Hlavy se začaly vpíjet do sebe i do Pana. Jeho tělo se začalo svíjet, škubat, dokud se celé neponořilo do pářící krvavé lázně - tentokrát i s hlavou.

Ozvalo se poslední mohutné zabublání, pak se karmínová hladina uklidnila. Čekali jsme v naprosté tichosti, snad ani srdce nám jedinkrát nezabušila.

Claire, vrať se mi, pomodlil jsem se jen.

Hladina se náhle zvedla v rudé lavině. Krvavé kapky dopadly na stěny, zem i naše šaty a masky.

Svorně jsme zalapali po dechu. Rohatý povstal. Propojil se s naším Panem, teď byli jedno tělo i jedna duše. Jeho tělo zmohutnělo, ztmavlo. Vyrostl mu ostrý ocas. Chodidla nahradila kopyta. Kozlí masky vystřídala hrůzostrašná tvář samotného ďábla. A rohy, ach, ty rohy. Dlouhé, kroucené a pevné jako ocel.

Náš pán. Náš vůdce. Rohatý...

Jeho oči, rudé a planoucí, se podívaly na mě.

"Danieli," zasyčel, neznělo to však nenávistně. Neměl jsem z něj strach. Ani když mu z úst vystřelil rozeklaný jazyk. "Můj sssynu. Pohlédni, tohle máš darem za sssvou věrnossst..."

Ukazoval na Lenny.

Mé srdce, vždy tak splašené a hlasité, bylo náhle klidné. Věděl jsem, co mě čeká. Jakou odměnu si pro mě připravil.

Mrtvola na kříži se náhle vzepjala. Prohnula se v zádech a zaklonila hlavu. Z úst vyšel dlouhý táhlý sten. Břicho, doteď dokonale ploché, se začalo zaoblovat.

Pak otevřela oči.

Byly rudé.

Ale hlas byl její, když zašeptala: "Danieli..."