Čím dál tím víc chyb v knihách. Co za tím stojí?
Jako vášnivé čtenářce mi v posledních letech neunikl nešvar objevující se ve vydávané literatuře: stránky plné chyb.
Teď nemluvím o chybějící/přebývající čárce nebo drobném, snadno přehlédnutelném překlepu. Mám na mysli chyby pravopisné, gramatické, stylistické či překladové. Český knižní trh zahlcují knihy, které by minimálně ještě jednou měly projít korekturou.
Člověk by byl schopen to "odpustit", kdyby to bylo v malé míře, kdyby se to týkalo jedné, dvou chybek v celé knize, kdyby se to stalo u jednoho titulu z x desítek dalších, kdyby to bylo u menších nakladatelů, nikoliv u velkých nakladatelských domů... Dalších "kdyby" bych mohla vymyslet nespočet, přesto si myslím, že ani jedno z nich není adekvátní omluvou pro to, co se dnes v literárním světě děje.
Překladová literatura: problém již v samotném překladu
Problém mnohdy nezačíná až u korektury textu jako takové, nýbrž již v samotném zárodku vydávaného díla - a to u překladu. Narazila jsem na mnoho knih, jejichž text zněl strojově, jako by ho někdo prostě jen okopíroval z překladače.
V některých případech se bohužel nejedná o neznámé výtvory, nýbrž o proslulá díla. Co mě upřímně zklamalo, bylo Gaimanovo Nikdykde z produkce Polaris (2006), s lákadlem hlásajícím "autorem preferovaná verze". Kdyby četl toto české vydání, dozajista by si takový přívlastek rozmyslel. Mnohé pasáže neskutečně drhly, jako by je někdo jednoduše opsal z Google Translatoru, což příběhu, který mě neskutečně bavil, dosti uškodilo.
Další dílo, na které si vzpomenu jen pro jeho příšerný překlad, je Neviditelná knihovna od G. Cogman (u nás vydalo nakladatelství Omega). Zatímco Nikdykde se dalo aspoň dočíst, jelikož se mezi těmi podivnými odstavci našly i takové, které byly čtivé, Neviditelnou knihovnu jsem odložila po pár stránkách. Netuším, zda autorka tak příšerně píše nebo to opravdu bylo vinou špatného přeložení, ale nic tak hrozného jsem dlouho nečetla...
Ve stejném duchu bych mohla pokračovat dál. Snad každý pozorný čtenář by mohl k výše zmíněným špatným překladům připsat několik dalších. Proč se ale na kvalitním překladu tak šetří? To jsou lidé, co to po překladateli čtou, slepí, že nevidí ta kvanta stylistických, gramatických a pravopisných chyb?
I mistr tesař se někdy utne, ale čeho je moc...
Tím se dostáváme k dalšímu problému: pravopisné, stylistické a gramatické chyby v literatuře.
Bohužel se mi do rukou dostává čím dál tím víc knih, které oplývají až hrozivým počtem pravopisných chyb či překlepů. Jedná se zejména o literaturu pro mladé, jak překladovou, tak tuzemskou. Nakladatelství se ohání nedostatkem času, že chybovat je lidské a podobně. Jistě, přinejmenším v tom druhém případě mají pravdu. Jenže vážně jim přijde normální vydat knihu, na niž čeká mnohdy až několik stovek, ne-li tisíců, nadšených fanoušků, plnou otřesných jazykových prohřešků?
Osobně knihy, které jsou plné češtinářských nesprávností, nerada dočítám. Mnohdy odložím i takový kousek, na který jsem se těšila roky, než se ho u nás podařilo vydat. Znechutí mi to celý požitek ze čtení, v duchu proklínám toho, kdo se takových "prasáren" dopustil. Přece v té redakci nesedí jen jeden člověk, kterému kniha projde pod rukama? To už se redaktorem, korektorem či překladatelem může stát kdokoliv, kdo si myslí, že umí česky?
Jako příklad naprostého selhání v korektuře textu uvedu knihu, která uzřela světlo knižního světa teprve nedávno - Krev a med od S. Mahurin (nakladatelství CooBoo). Jedná se o pokračování úspěšného debutu Holubice a had, který jsem dokonce zařadila mezi mých top 10 knih přečtených v roce 2020. Bohužel i toto dílo v sobě skrývalo několik chyb, ovšem pokračování je na tom citelně bídněji.
V hlavě mi utkvěla například špatná shoda podmětu s přísudkem ve spojení "byli mu tři...". Člověk by nad tím i mávl rukou, nebýt těch prohřešků v knize mnohem, mnohem víc. Třeba v souvětí "ona dopadl na zem naštěstí už mlčky, s ústy zavřenými a oči vykulenýma..." jsou rovnou dvě chyby za sebou! Krev a med jsem dočetla zcela znechucená a téměř z donucení. Jen proto, abych věděla, jak to všechno dopadne...
Z tuzemské literatury mohu jmenovat např. Prokletý sníh, prvotinu autorky Barbory Žampachové, která prošla redakcí nemalého Fragmentu. Nedotažená korektura spolu s přílišným opakováním slov již v samotném začátku příběhu mě donutila knihu odložit a víc se k ní nevrátit. Škoda. Obálka je krásná.
V čem tkví problém?
Problematikou špatných překladů a urychlených korektur se zabýval i portál lidovky.cz v článku "V knihách je plno chyb. Může za to nedostatek času a nízké honoráře." Jak název napovídá, text pojednává o problematice přílišného tlaku na překladatele, redaktory i korektory, kteří jsou při úpravách a opravách několika knih měsíčně omezováni časem a nízkým honorářem. Některá nakladatelství do těchto pozic dokonce najímají externí spolupracovníky, kteří nemají dostatek zkušeností.
I přes to, že článek vyšel již v roce 2018, příliš se od té doby nezměnilo. Zdá se, že nakladatelské domy, často ty známé a velké, se v těchto případech nikam neposunuly. Zjevně je pro ně důležitější kvantita než kvalita a mezi natěšené čtenáře nadále pouští knihy plné nesmyslných chyb, jež mnohdy neuniknou ani lidem, kteří češtinu ovládají jen na komunikativní úrovni.
Ovšem i mezi koncovými zákazníky tkví další, neméně důležitý problém: zatímco některým pozorným čtenářům, kteří si chtějí počíst kvalitní literaturu, nedotáhnuté překlady a korektury vadí, nachází se mezi námi i tací, již nad chybami ledabyle mávnou rukou. V různých internetových diskuzích se mezi povzdechy nad špatným pravopisem nachází i takové komentáře, které s korektory soucítí.
Mezi nejčastější výkřiky, s nimiž se pod příspěvky o špatné redakci textu setkávám, patří například: "Přece jsou to taky jenom lidi!", "Já ten příběh miluju, je mi jedno, kolik v něm je chyb!" "To se stává, nikdo není dokonalý." nebo "Těch chyb si při čtení ani nevšímám..."
Jsou ale takové připomínky správné? Za mě rozhodně ne. Spousta nakladatelství cílí na určitou sortu čtenářů a pokud se většina z nich bude překlepů a překladatelských či redakčních chyb zastávat, nic se bohužel nezmění.
Ale co s tím?
Upřímně si nemyslím, že obyčejní lidé s tím mohou cokoliv udělat. Dle mého názoru je dobré, pokud se každý, komu překlepy a pravopisné prohřešky vadí, ozve danému nakladatelství a na chyby upozorní. Není ani na škodu se o nich zmínit v recenzích na ony špatně přeložené či opravené knihy, ať už na blogu, Facebooku či Instagramu. Pak už jen záleží na nakladateli, jak se ke stížnostem postaví. Přesto by se mělo vědět, že stále existují lidé, kteří si chtějí přečíst bezchybnou knihu.
Kladná slova na závěr
Abych český knižní trh jen nehanila, stále se dají najít takoví nakladatelé, kteří se o své poklady starají s láskou a notnou dávkou péče a trpělivosti. Z takových mohu jmenovat například Argo. Po jejich knihách vždy sáhnu s úlevou, že hodnota překladové a české literatury není zcela v úpadku. Zamilovala jsem si zejména jejich edici Fantastika, v níž vychází světová i tuzemská sci-fi a fantasy díla s redakční prací na úrovni a v příznivé kvalitě.
Jakýkoliv jazyk by se měl kultivovat a opečovávat, nikoliv nechat upadat. Knižní nakladatelství tohle vše mají ve svých rukou, přesto mnoho z nich na kulturní hodnotu psaného slova zapomíná. Podle mě je to velká škoda.